Afrika je drahá, což je dáno omezenou konkurencí, relativně uzavřenými a silně protekcionistickými ekonomikami, korupcí a stále vlastně překvapivě malým vlivem globalizace. Asi nejlépe to dokládá minimální dostupnost jinak všudypřítomných brandů jako McDonald’s a Starbucks. Zatímco žluté restaurace jsou ve čtyřech státech – Egypt, Mauricius, Maroko a JAR, globální kafe si dáte jen v Egyptě, Maroku a JAR, přičemž počet poboček není bůhví jak velký. Omezený vliv globalizace vyvolává pocit, že africké státy jsou „nedotčeny“ masovostí, ovšem ve skutečnosti tam směřují davy cizinců, jež z původních míst činí klasické turistické hotspoty. Argumenty pro podporu turistického ruchu jsou ale dobré, protože příliv prostředků do podprůměrně rozvinutých ekonomik skutečně pomáhá k nastartování růstu a část prostředků opravdu skončí v rukou místních, kteří mnohdy žijí pod stěží představitelnou hranicí absolutní chudoby definované 2,15 USD/osobu a den.
Osobně se domnívám, že právě východní Afrika se stává regionem, který profituje na – dle mého trochu neoprávněně – dobré image, jež je spíše odrazem naší neznalosti jiných částí kontinentu nežli potvrzením jedinečnosti tohoto koutu světa. Jinými slovy – máme tendenci říkat, že něco je unikátní, nezapomenutelné a fantastické jen proto, že nemáme možnost srovnání, a proto přirozeně tíhneme k tomu vychválit to, co známe. Konečně, kdo by chtěl přiznat, že exotická dovolená nestála za moc a že jít za hotelový plot bylo očistou?
Podíváme-li se na statistiky, pak nejvyšší příjmy z turismu má Egypt (12-14 mld. USD/rok), následuje Maroko a JAR (kolem 9) a Keňa s Tanzanií (kolem 3 mld.), přičemž ve východní a jižní Africe se aktivity spojené se safari podílejí na celkových příjmech z 60-80 %. Má to svůj důvod, protože pokud je s něčím Afrika spojena, je to právě savana, Velká pětka a pozorování zvířat v divoké buši, jež dohromady vytváří pocit, že tady je svět ještě v pořádku. Díky angličtině a bílým plážím lemujících východní pobřeží Afriky můžeme výpravu za zvířaty spojit s klasickým pobytovým válením, při kterém neunikneme „náhodným“ Masajům pochodujícím v tradičních barevných „šukách“ (dekách) po písku. Mimochodem, právě třeba taková Diani beach ležící na jih od Mombasy nabízí bělostný písek jen tam, kde zaměstnanci hotelů stačili uklidit. Masajové sem na pobřeží, stejně jako na ostrovní Zanzibar jezdí za prací, čímž se myslí vše od prodeje cetek přes profit na sexuální turistice.
Stejně tak ceny za safari vyvrací představu o dostupnosti volné přírody, přičemž častým zdůvodněním za astronomické ceny je tvrzení, že peníze jsou určeny na ochranu zvířat. Když ale budete mít možnost strávit na místech více času a mluvit třeba se zaměstnanci národních parků, váš pocit, že vysoké částky jsou úměrné lásce k němým tvářím, se rozplyne v realitě snahy získat pro státní rozpočet co nejvíc a pak ještě něco navíc do kapes nedobře placených rangerů. Prvním příkladem je Keňa, kde vstup do národního parku Maasai Mara je od 1.7.2025 200 USD (dospělá osoba/den). V ceně máte časově omezený vstup, který pokud překročíte, platíte pokutu. Pokud v parku nocujete v některé z lodgí, platíte úměrně počtu dní, přičemž ceny za noc se pohybují kolem 5 tisíc korun. Ušetřit lze, nocujete-li mimo hranice parku hned za vstupní branou, což ale zpravidla nechcete, protože jste na safari jednou za život. K tomu připočtěte pronájem auta s rangerem. Budete-li mít možnost navštívit soukromý žirafí útulek blízko Nairobi, kde se žirafy krmí přímo z ruky, zjistíte, jak vláda hází klacky pod nohy privátním organizacím např. tím, že zpoplatní příjezdovou cestu k areálu, kterou ovšem nemusíte platit, pokud místo žirafího domova pojedete do Nairobi National Park.
Podobné ceny panují v sousední Tanzanii, kam se jezdí za „velkou africkou migrací“, tj. obrovským pohybem pakoňů, zeber, gazel, jež je největším suchozemským pohybem zvířat na světě. Fascinující podívaná láká tolik návštěvníků z celého světa, že někdy máte pocit, že vidět fotku v časopisu by bylo příjemnější, protože to, co přichází s masovým turismem, je také masová neschopnost chovat se tak, aby naše přítomnost zvířata neobtěžovala. Pokud se do otevřeného safari auta vybavíte parfémem, barevným outfitem a ostentativním pokřikováním, když přiletí komár, otrávíte tím nejen spolucestující, ale taky ty, na které se jedete podívat do jejich přirozeného habitatu. Voňavka do přírody nepatří, protože ji zvíře ucítí, barevné módní oblečení vás bude v dusnu otravovat a komár je sice nositelem malárie, ale vy máte používat repelent. Nejde o vás, ale o zvířata, nemělo by jít o fotku z otevřené střechy, ale o trpělivost, že se vám podaří vystopovat lva, jenž běžně spí až 20 hodin denně.
Tak, jak zažíváme hype v souvislosti s východní Afrikou, stejně intenzivně máme zažitou představu o nedostupnosti divoké přírody v jižní Africe. Proč? Protože image JAR, kterou ztotožňujeme i s Namibií a Botswanou, má pověst země prolezlé zločinem, násilím a nebezpečím, které na návštěvníka číhají už na mezinárodním letiště v Johannesburgu. Ačkoliv je faktem, že řidiči Uberu často jsou těmi, kdo dávají tipy na přepadení svých klientů, je JAR v řadě ohledů bezpečnější, než je konvenční představa o tom, jak vypadá gangy rozvrácená země. První rozdíl v přístupu vlády k turistům přichází už na letišti, protože nepotřebujete na rozdíl od Keni a Tanzanie vízum a úředník vás bez dalších otázek přivítá. Bije-li něco do očí, je to absence otravných check-pointů na silnicích, se kterými se naopak ve východní Africe setkáváte běžně a jejich oficiálním cílem je zajistit bezpečnost. V Keni to snad i platí, protože hrozba teroristických útoků již v minulosti byla naplněna a do země se skutečně dostávají podvratné živly ze Somálska (a ani Etiopie není zrovna milována), v Tanzanii to je ale čistá šikana s cílem dostat z vás peníze za domnělý přestupek. Konečně i při půjčení auta se dozvíte jako jednu z prvních věcí, že policii nikdy nic neplatit, protože jediný, kdo má právo kasírovat pokuty, je městský úřad. S tím se v JAR, Namibii či Botswaně nesetkáte, dokonce zde existují pravidla silničního provozu, která nejsou jen intuitivní a dávají šanci i tomu, kdo není zručný, zvládnout řízení na opačné straně silnice. V Keni je třeba cesta vlastním autem z Nairobi do Mombasy, kde na vás čeká jeden z nejlepších národních parků Tsavo, tak nebezpečná, že zcela běžně potkáváte přetížené náklaďáky ve škarpě a předjíždějí je čistě adrenalinovým zážitkem. I proto je dobré si vzít prověřeného řidiče, tj. řidiče, který nepije a neřídí současně, což opět cestu prodražuje a nutí vás k závislosti na někom cizím. Na jihu Afriky řízení zvládnete. A ceny? Vezmeme-li příklad JAR, pak je cena v Krugerově parku, považovaném za nejlepší místo pro pozorování Velké pětky, kolem 600 Kč osoba a den s tím, že při zakoupení roční permanentky za 5 000 Kč máte všechny národní parky JAR v ceně. Jedete-li na delší dobu a toužíte-li vidět třeba Mys Dobré naděje, jihoafrické tučňáky či mokřadla plná hrochů, rozhodně se to vyplatí. V Keni a Tanzanii na slevu pro nerezidenty rovnou zapomeňte, platit budete všude v plné výši, protože jste turista, který na to má. V sousední Namibii, považované všeobecně za drahou, je vstup do parků 180 namibijských dolarů, což je v přepočtu 200 Kč. A pokud vás budou děsit zprávy o výpadních elektřiny na jihu Afriky, tak věřte, že v národních parcích, stejně tak jako hotelích jsou generátory a kvalita jídla je podstatně vyšší než to, co známe z české gastroscény. A taky levnější.
Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
