Jedním z nich byl i plzeňský rodák František Heřman, vynikající spojka. „Byli jsme úžasná parta. S Rudou Havlíkem, dalším Plzeňákem, jsme dokonce chodili do školy, od nás byl i Venca Duda. K tomu borci jako Brůna, Mareš a další. Deset let jsme drželi spolu, byli jako bratři,“ vzpomínal třiaosmdesátiletý Heřman na nedávném setkání Nadačního fondu západočeských olympioniků.Patří mezi legendy, z mistrovství světa má kompletní sbírku medailí. V roce 1961 vybojoval stříbro, o tři roky později bronz. Zlatá tečka přišel ve zmíněném Švédsku.
Jaké máte vzpomínky na úspěšný šampionát?
Opravdu hlavně na to, jaká jsme byli parta. Nikdo neřešil, že někdo dal pět gólů, další jediný. Prostě bylo jedno, kdo vstřelí branku, chtěli jsme vyhrát jako tým. Ve čtvrtfinále jsme porazili domácí Švédy, v semifinále konečně zlomili Rumuny. Pamatuji, že během finále se v hale kouřilo, to vadilo našemu gólmanovi Arnoštovi, který nosil čočky a hůře viděl. Ale zvládli jsme to.
Byly pak bujaré oslavy?
Myslím, že jen pivo. Za titul jsme pak každý dostali hodinky, později finanční odměnu, ta byla podle zásluh na osobu od dvou do deseti tisíc korun. Předtím za bronz a stříbro nebylo vůbec nic.
Jádro týmu tvořili hráči Dukly, vy už jste ale v té době působil doma ve Škodě Plzeň..
Já byl na Dukle dva roky, tam jsem se dostal do národního týmu, zpočátku jako bažant. A už jsem v něm zůstal, i když jsem se vrátil do Škodovky. Táhl jsem čtyři mistrovství světa, loučil jsem se ve Francii v roce 1967, kdy jsme ve čtvrtfinále vypadli s Dánskem a byli až sedmí. O rok později jsem skončil.
Přišel jste tak o stříbrnou medaili z olympijského Mnichova 1972, nemrzelo vás to?
Asi jsem tam možná ještě mohl hrát, po roce 1968 mě ještě přemlouvali. Stejně jako Ruda Havlík, Vašek Duda. Ale v době olympiády už mi bylo čtyřiatřicet, už toho bylo dost. Přicházeli mladí a medaili v Mnichově vybojovali další Plzeňáci. Vláďové Haber a Jarý s Jindrou Krepindlem. Ten čas letí, to už snad ani není pravda...
Po skončení kariéry jste se dal na trenérskou práci. A proslul jste jako celkem tvrdý kouč..
Chvíli jsem vedl i Plzeň, ale působil jsem hlavně v nižších soutěžích, například v Rokycanech. Já měl vždycky krédo, že když chceš hrát, musíš tomu dávat všechno. Jinak to nemá cenu. Mrzí mě, že jsme postupně v házené vypadli ze špičky, dnes nejsou ani naše nejlepší kluby schopní porážet soupeře z druhé bundesligy. Předtím jsme byli světová velmoc. Se Švédy, Dány, Rumuny... Třeba se to vrátí.
Na setkání Nadačního fondu západočeských olympioniků jste se potkal s dalšími sportovci z různých odvětví, kteří psali dějiny nejen v Plzni. Zavzpomínali jste?
Samozřejmě. My jsme byli vždycky velká parta. Když hrál ve Štruncových sadech Franta Plass, chodili jsme my házenkáři fandit. A fotbalisti pak přišli pro změnu povzbudit nás. Stejné jsme to měli s hokejisty, potkávali jsme se pravidelně. Vždyť tehdy byly i sportovní plesy, teď je doba úplně jiná.
