„Milada Horáková byla především žena pevných zásad. I v těch nejtemnějších chvílích neustoupila ze svých postojů, nepopřela své ideály a nepřestala věřit v pravdu a spravedlnost. Poslední okamžiky před její tragickou smrtí se staly symbolem odvahy, cti a lidské důstojnosti. Politický proces vedený s předem daným rozsudkem se stal symbolem hrubého zneužití moci, potlačení svobody a násilného umlčení jiného názoru,“ řekl radní Tomáš Kotora. Zdůraznil, že město Plzeň si váží odkazu této výjimečné osobnosti, který by se měl navždy připomínat.
Milada Horáková stála už od mládí vždy za svými postoji a názory. Již v roce 1918 byla vyloučena za účast na protiválečných demonstracích, které byly studenstvu zakázány. Roku 1924 se osobně setkala se senátorkou Františkou Plamínkovou, zakladatelkou Ženské národní rady, kam vstoupila a později se stala klíčovou osobností hnutí a boje za rovnoprávnost žen. Se svými kolegyněmi z SVVŽ zpracovávala připomínky k zastaralému občanskému zákoníku, především k paragrafům o rodině, a k návrhům nových nebo novelizovaných zákonů, které měly zaručit rovnoprávné postavení žen na pracovním trhu, jak v dělnických, tak v úřednických, učitelských a podobných profesích. Měly rovněž pomoci neprovdaným matkám a jejich nemanželským dětem ke zlepšení sociální situace (tzv. alimentační zákon). Po roce 1939 se zapojila do odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme a Politické prostředí, pro které aktivně vyhledávala na struktuře bývalé ŽNR nové ilegální pracovnice, zajišťovala tajné byty, získávala zpravodajské informace. Patřila mezi klíčové osobnosti PVVZ a podílela se na formulování jeho prvotního programu. Neušla však pozornosti gestapa, které ji 2. srpna 1940 zatklo za práci v Ženské národní radě. Následně ji nacisté tvrdě vyslýchali a dva roky byla Horáková vězněna na Pankráci a na Karlově náměstí, po atentátu na Heydricha byla převezena do Malé pevnosti v Terezíně, poté do Lipska a do Drážďan. Soud s Miladou Horákovou se konal v Drážďanech v říjnu 1944, kde se sama hájila v němčině. Prokurátor jí navrhl trest smrti, který soud nakonec změnil na osm roků káznice. Ten si odpykávala v ženské věznici u Mnichova, v blízkosti Dachau, kde ji osvobodila americká armáda.
Po osvobození v květnu 1945 se vrátila do Prahy. Zde se setkala s manželem, který přežil pochod smrti. Po audienci u prezidenta Beneše, kterou absolvovala s delegací Rady československých žen, se zapojila do politického života. Obnovila své členství v ČSNS a přijala poslanecký mandát Prozatímního národního shromáždění. V roce 1946 kandidovala za ČSNS v Zemi české a byla zvolena do Ústavodárného Národního shromáždění, byla členkou zahraničního a ústavněprávního výboru. V této době byla kritická vůči činnosti poválečných lidových soudů, práci v oblasti sociálních otázek, hospodářství a zahraniční politiky (odmítnutí Marshallova plánu) a brzy rozpoznala servilní poslušnost československých komunistů vůči Moskvě. Na nebezpečí totalitního režimu velmi aktivně upozorňovala, kvůli čemuž byla monitorována StB. Po roce 1948 podporovala lidi usilující o emigraci a zasazovala se proti komunistům. Přestože měla možnost opustit Československo, svůj odchod z vlasti oddalovala a byla stále politicky aktivní. Po zatčení Jaromíra Kopeckého v srpnu 1949 si StB nakonec zvolila Miladu Horákovou do role ústřední postavy v inscenovaném spiknutí v čele smyšlené ilegální skupiny. Proces s Miladou Horákovou řízený Karlem Trudákem probíhal od konce května do 8. června 1950 a měl svůj přesně vynucený scénář, podle kterého se měli a byli donuceni obžalovaní chovat. V některých momentech však přesto jednali proti režii. Osmý den procesu byly vyneseny rozsudky: čtyři tresty smrti oběšením včetně Horákové, čtyři tresty doživotního vězení a pět trestů od dvaceti do dvaceti osmi let. Milada Horáková odmítla žádat o milost, ale její dcera i advokát tak učinili. Přestože i mnohé významné osobnosti, například Albert Einstein, Jean-Paul Sartre, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová, se snažily svými dopisy získat pro odsouzené milost u prezidenta, Gottwald, formálně na doporučení ministra spravedlnosti, rozsudky k trestu smrti podepsal. Poprava byla provedena za bestiálních podmínek na dvoře pankrácké věznice 27. června 1950 v 5:35. Milada Horákova byla jedinou popravenou ženou v rámci těchto procesů. Na den jejího úmrtí připadá Den památky obětí komunistického režimu.
Památník Milady Horákové byl v Plzni odhalen v roce 2015. Vytvořili ho žáci 21. základní školy Plzeň v rámci projektu Předškolí. Pomník umístěný před školou tvoří úryvky posledních dopisů Milady Horákové z vězení, které byly její rodině předány až v roce 1990.
"Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…"
