Miroslava Nová se narodila 24. ledna 1935 v Malnicích u Postoloprt v učitelské rodině. „Můj tatínek z časopisů vystřihoval fotografie výtvarných děl, a tak jsem od malička jako on obdivovala díla našich největších tvůrců, jako byli Myslbek, Štursa, Bílek, Slavíček či Švabinský. A dodnes vzpomínám na ten nádherný pocit, který jsem jako dítě zažívala, když jsem u babičky, v kraji pod Troskami, klacíkem ryla do zvětralého pískovce. Ty náměty pohádek tam možná budou dodnes,“ zavzpomínala Miroslava Nová na počátky své tvorby.
Od patnácti let je sochařka srostlá s Plzní: „Přišla jsem sem studovat a už jsem se od Plzně neodpoutala.“ V západočeské metropoli vystudovala pedagogické gymnázium a později pedagogickou fakultu – obor výtvarná výchova.
Vedle vlastní tvorby bylo právě učení na lidové umělecké škole, později základní umělecké škole, činností, která jí přinášela radost a uspokojení. Učila děti kreslit, malovat i modelovat. „Práce s dětmi je pro každého kumštýře velkou inspirací. Dodnes mě vždy potěší, když se ke mně hlásí někdo, koho jsem učila třeba před čtyřiceti lety.“
Tvorbě se Miroslava Nová systematicky věnuje od mládí. Po již zmíněných prvních uměleckých pokusech začala v hlíně kopírovat díla známých umělců. „Pak přišly na řadu studie podle hlaviček dětí, tedy především mé dcery i mých žáků. Dělala jsem také portréty mých rodičů i významných Plzeňáků. A nejvíc jsem si vážila první pochvaly. Byla od malíře a grafika Zdeňka Sýkory za portrét mého otce,“ prozradila.
Volné plastiky později vystřídaly práce s kamenem – ve slínovci, měkkém pískovci a v tvrdých českých mramorech ze Suchomast, Mořiny, Nehodíva a Slivence, tedy z lomů na Berounsku a Nepomucku. Miroslava Nová se účastnila mezinárodních sochařských sympozií v krušnohorských Vejprtech. O její tvorbu se zajímali přátelé a později kunsthistorici a sběratelé a začala vystavovat, například v pražském Mánesu a mnoha dalších českých síních, ale také v zahraničí, třeba v Německu, Rakousku, Dánsku, Maďarsku, Rumunsku.
Před pěti lety na výstavu na pražské Kampě vybírala díla v jejím ateliéru Meda Mládková. Práce Miroslavy Nové byly vybrány k umístění do veřejných prostor, například do Ivančic, Mariánských Lázní, lounské nemocnice či na kliniku v německém Erlabrunnu a dalších. Z nehodívského mramoru vytvořila třeba sochy pro Troubky nebo Březnici.
V Plzni je například k vidění její tvorba ze šamotu u 14. základní školy na Doubravce. Ceněna je také její medailérská práce, je členkou mezinárodní organizace FIDEM a po přehlídce ve Výmaru její medaili Vidění sv. Jana zakoupilo národní muzeum v Londýně. Je zastoupena také v Artotéce města Plzně.
Když se Miroslava Nová ohlíží za svým životem a tvorbou, říká, že nikdy nemůže vynechat vzpomínku na svého muže Zdeňka: „Objížděli jsme spolu lomy, pomáhal mi v odpadových hromadách hledat kameny, které slibovaly, že s nimi budu moci pracovat. Nosili jsme je do auta a odváželi do ateliéru na Roudné. Zdeněk mi také pomáhal opracovávat kameny, přenášet je a stěhovat na výstavy. Zemřel v roce 2000.“ Nyní umělkyni s hledáním kamenů pomáhají vnoučata Zbyněk s Evičkou. Má od nich v zásobě několik kamenů od Suchomast v ateliéru na Roudné, kde tvoří už desítky let.
„Kameny mě oslovují a práce s nimi je pro mě důležitá, nemohu se jí vzdát, takže i teď pracuji na třech menších dílech – bez elektrických přístrojů jako starodávný kameník,“ prozradila Miroslava Nová.
Kromě tvorby jí radost přináší také hudba. Má ráda tu, kterou stvořili Dvořák, Smetana, Janáček či Beethoven. Říká, že skladby těchto umělců ji vždycky chytí, zanechá veškeré práce a začne poslouchat.
„Umělecká cena města Plzně za celoživotní dílo jistě přináší radost všem, kteří ji dostali. Musí přeci být pěkná řádka těch, kdo dotyčné na cenu navrhli a udělení ceny odsouhlasili. Největším překvapením pro mě tedy je, že mě tolik Plzeňáků bere vážně,“ řekla Miroslava Nová poté, co vstoupila do pomyslné síně slávy.
