Bylo tohle váš životní večer?
Fotbalově určitě, ale zažil jsem narození dcery, takže to je samozřejmě víc. Tohle byl můj největší dvojzápas kariéry. Jsem rád, že jsem si přenesl pohodu z ligy.
Bylo složité se koncentrovat, když se penalty kopaly pod vaším kotlem, nebo to naopak byla výhoda?
Nevnímal jsem to. Byl jsem uzavřený ve svojí bublině a soustředil jsem se na sebe.
Po zápase už jste ale fanoušky asi vnímal, že?
To už jo. Oslavy jsem si užil, je to něco krásného slavit s vyprodanou arénou, když celý stadion vyvolává vaše jméno. Snil jsem o tom, že si tady jednou zachytám takhle velké zápasy. Je to nějaká motivace, abychom takhle pokračovali. Teď nás čeká Jablonec, takže jedeme dál.
Jak vás napadlo při té první penaltě zůstat stát na středu?
Nekoukal nikam do strany a díval se jen na střed, tak jsem to risknul. Ten hráč se nějak chová, krokuje si to a podobně. Je to ale hodně o štěstí.
Jak jste na tom vůbec s penaltami vy osobně?
Na Slovensku jsem jednou chytil tři za sebou. To bylo před čtyřmi lety, ale od té doby jsem jich asi dvacet nechytil. Teď mám asi zase vybráno.
Byl pro vás nejtěžší moment při zákroku v poslední minutě základní hrací doby?
Těžko říci. Hlavičkoval po centru a letělo to na kasu. Přesně tyto situace trénujeme s Matúšem Kozáčikem, takže ta ruka jen vyletěla. V té rychlosti si to ani neuvědomíte. Hlavně, že jsem pomohl týmu.
Asi je velkou výzvou nahradit v brance Jindřicha Staňka, že?
Když tady chytal čtyři roky, vyšvihl se do reprezentace. Je to pochopitelně těžké přijít a navázat na něj. Já ale věděl, že když budu makat a brát fotbal stoprocentně vážně, tak se mi to vrátí. Nebýt Bohemky, tak tady teď nestojím. Hodně mi hostování tam pomohlo. Potřeboval jsem se totiž obouchat v lize. Současnost si užívám.
