Na moji otázku už odpověděl čas. Stali jsme se svědky rozštěpu a proměny „dělnické třídy“, „modrých límečků“, „manuálně pracujících“, či jak se tato množina k našemu životu nezbytných bližních nazývá v rámci té které sociální teorie. Jenže i v kruzích odborných se o tom hovoří opatrně a zřídka, v médiích prakticky vůbec: vždy tu hrozí nebezpečí, že si proti sobě popudíme „prostý lid“, „pracující“, „naše občany“ – zkrátka voliče, a to žádná demokracie neudělá v (oprávněné?) hrůze, že by si pod sebou sama podřezala větev a pracující by ji roznesli na kopytech.
A máme tu začarovaný kruh: Ti, kdož se pokládají za vzdělance (v obecném slova smyslu, což je něco jiného než odborník v jednom oboru, zkrátka ti, kteří uvažují v širších souvislostech a jsou schopní kultivovaného srovnávání názorů), nediskutují dostatečně vážně, veřejně, srozumitelně a na celozápadní úrovni o základních otázkách životního stylu. A to nejen proto, že v tom nikdo z nás nemá jasno. Bojíme se ohrozit samotné kořeny svého vnitřního přesvědčení a upřímně preferovaného politického zřízení, demokracie. Soutěžíme zoufale a beze studu o voliče (klienty, platící zákazníky). Slibujeme „lidu“, co by si dle našich (věcných nebo cynických) předpokladů nejvíce přál slyšet; sliby lahodí naší dávné, jen na přežití – nažrat se, nedat se sežrat a rozmnožit se – orientované amygdale (párová mozková struktura v mozku primátů). Na kontrolu kůrou mozkovou s trpkým poloúsměškem rezignujeme.
Demokracie je diskuse, pravil klasik, na něhož, mnozí občané dosud (citově, nedotázaně) přísahají. Diskuse je opak války: je to rozhovor gentlemanů u kulatého stolu, v němž se účastnící snaží pochopit názory svých společníků na danou otázku a učinit jim pochopitelnými své vlastní. Převést je na svou stranu s využitím jejich argumentů, tedy přesvědčit je, že odpovědí na otázku cui bono? neboli v čí prospěch? jsou právě oni, že názor, jenž prezentujete, váš úhel pohledu lépe poslouží (v dané časové perspektivě) jim i nám samým, nám všem, tedy obecnému dobru.
Zní to strašlivě složitě a starobyle: blábol dávný a zamotaný jak postroje velbloudích koster vysušených v písečné bouři, pozůstatky zmizelých karavan podél pist. Z okének vozidel svištících po asfaltu buď nepostřehnutelné, nebo naprosto vedlejší.
Obecné dobro je znamenitý pojem, od antiky velmi frekventovaný. Už Sokratés ho bral jako samozřejmý – a ani on, který se v tázání jinak nezastavil před ničím, ho raději – z dobrých důvodů – nepodrobil svému výslechu. Jak si mám však já o něm udělat obraz, když tohle slovo zmizelo z veřejných diskurzů před více než staletím?
Je to pojem plný rozporů, o kterých je zábavné přemýšlet, budí to vášně. Na všech úrovních, i na těch hodinách občanské výchovy, či jak se to dnes jmenuje, by to byl správný happening. Ideální průběh výuky si představuji takto: V září by se o tom všichni pohádali. (Při té příležitosti by směli účastníci debaty řvát a dupat. Rvačkám a demolicím vhodno bránit.) A pak by to začali rozplétat, vykládat důvody a napravovat škody. A v červnu už by věděli o hodně víc…alespoň o sobě, o svých spolužácích a učitelích.
Na čem se shodneme, že je dobré pro všechny? Ne jenom pro mne, pro tuhle obec, pro tenhle národ a pro tuhle firmu?
Autor: Olga Walló