Názory a komentáře

Někomu bude tento článek připadat typicky český – dlouhodobé volání českých zákazníků po skutečně levných potravinách v tuzemských i zahraničních řetězcích i mimo ně bylo konečně vyslyšeno, my můžeme nyní nakupovat některé základní potraviny za vlastně velmi dobré ceny a zase je to špatně. Litr plnotučného mléka za 9 korun nebo kilo vepřové pečeně bez kosti vcelku za 80 korun je přeci skvělá zpráva. Jenže při bližším pohledu do střev této cenové politiky super a hypermarketů odhalujeme potenciální likvidaci českých zemědělců a potravinářů následovanou zruinováním peněženek českých zákazníků – proč?

Po čase se vracím k české politice a jejím neduhům. Tuzemská politická scéna je v současné době ovládána jediným tématem – boj na ostří nože mezi „Hradem“ a „Strakovkou“. Vláda viní prezidenta z vytváření vlastní zahraniční politiky, která je v přímém rozporu s linií, kterou v této oblasti zastává vláda. Opačným směrem se valí prezidentova kritika vlády za to, že mu aktivně bránila v účasti na summitu NATO v Ankaře, kteroužto si musel nakonec prezident vymoci skrze předběžné opatření Ústavního soudu ČR v rámci jím podané kompetenční žaloby. Vedle těchto bojůvek však zapadají témata a informace, které o české politice řeknou více a jsou mnohem více vypovídající o vztahu volič – politik.

V posledních letech se mužským světem šíří nový trend – život ve jménu „looksmaxxingu“. Tzv. looksmaxxing (z anglických slov pro vzhled a maximalizování) je definován jako životní styl zaměřený na systematické zlepšování fyzického vzhledu (mužského) jedince za účelem dosažení jeho maximálního estetického potenciálu. Pojem „looksmaxxing“ se zrodil v prostředí internetové komunity zabývající se tématikou mužské fyzické přitažlivosti, randění a mužské sebeúcty. Celkově lze pojem shrnout tak, že se jedinec snaží o optimalizaci svého vzhledu. Samotní looksmaxeři tvrdí, že looksmaxxing jde cestou vědecky podložených metod z oblastí od péče o pleť, vlasy a čelist po stravovací návyky, postavu a psychickou pohodu. Takto pojaté vedení života je prima facie jednoznačně pozitivní. Jenže při pohledu pod povrch je realita mnohem více temnější.

Česko má necelých jedenáct milionů obyvatel, přesto se ve finále nejprestižnějšího tenisového turnaje světa střetly dvě Češky. Linda Nosková porazila Karolínu Muchovou a české tenistky tak získaly třetí wimbledonský titul během čtyř let. Před Noskovou zvítězila v roce 2023 Markéta Vondroušová a o rok později Barbora Krejčíková.

Sociální sítě (a nejenom ty) jsou poslední roky plné naštvaných, zahořklých a zejména zoufalých komentářů mužů i žen o tom, jak těžké si je v současné době najít partnera, který by byl s nimi kompatibilní. Sociologové a psychologové předkládají různé teorie, kterými se snaží vysvětlit, proč se „nabídka s poptávkou“ tak moc rozchází. Starší generace se na nářky mladých lidí dívají spíše skepticky a chybu vidí v přebujelé komunikaci skrze sociální sítě a v zásadním nedostatku osobního kontaktu. Někteří však zpochybňují, že by situace na „seznamovacím trhu“ byla tak zlá, jak ji mladí lidé popisují. Nicméně je realitou, že osamělost je skutečným sociálním problémem.

V posledních týdnech se ve vztahu k počasí hovořilo zejména o extrémní vlně veder, která naplno zasáhla Českou republiku na konci června. Její bezprecedentnost nakonec ukázalo překonání dosavadní historické maximální teploty, která byla kdy v tuzemsku naměřena – rekord 40,4 °C ze srpna roku 2012 byl totiž překonán hned ve dvou po sobě jdoucích dnech, kdy nové české maximum činí 41,9 °C, tzn. že rekord byl překonán o neuvěřitelných 1,5 °C. Hodnoty těsně pod hranicí 42 °C jsou v našich zeměpisných šířkách naprosto mimořádné a dokladem jejich extrémnosti budiž fakt, že v době vrcholu veder bylo v Čechách často tepleji než např. v Egyptské Hurghadě.

Generace alfa, generace Z, mileniálové, generace sněhových vloček. Když zazní tyto termíny, většina z nás si rychle vybaví, o kom se v daném případě mluví. Ovšem když se řekne sendvičová generace, je povědomí veřejnosti už mnohem slabší. Přesto právě tato generace je tou generací, která může za pár desítek let vytvořit největší společenský tlak v naší zemi, který jsme doposud zažili. Kdo jsou příslušníci této generace a proč mohou způsobit sociální bouře nevídané síly?

Po čase se vracím k mimořádnému problému, kterým Česká republika na základě dat jednoznačně trpí, ale kterému je věnována naprosto minimální pozornost – Česko existenčně ohrožuje nízký počet vysokoškoláků. Evropská komise zveřejnila svůj pravidelný report ohledně vzdělávání za rok 2025 a Česko ze zprávy nevychází zrovna lichotivě. Pojďme se na závěry Komise podívat blíže.

Inkluze, z lat. inclusio, znamená v obecné rovině “zahrnutí” nebo “přijetí” jednotlivce do celku. V rámci vzdělávání inkluze znamená, že v tzv. inkluzivní třídě se spolu vzdělávají žáci bez ohledu na jejich zdravotní stav, nadání, sociální status či etnickou příslušnost. Základním principem tzv. inkluzivního vzdělávání je tedy zapojení všech žáků (studentů) do vzdělávacího procesu bez rozdílu. Jde české inkluzivní školství správným směrem?

V momentě, kdy píši tyto řádky, stoupají teploty venku k čtyřiceti stupňům Celsia, na některých místech dokonce přes tuto hodnotu. Teploty dříve bez nadsázky extrémní se dnes mnohem více normalizují, než aby zůstávaly výjimkou. Ti, kteří i dnes popírají vliv člověka na změnu klimatu, jsou nemoudří. Ti, kteří popírají změnu klimatu samotnou, jsou, omlouvám se, hlupáci ignorující dění ve světě kolem sebe. Naštěstí drtivá většina obyvatel naší země změnu klimatu vnímá, protože ji pociťuje sama na vlastní kůži (v dnešních dnech doslova). Přijala-li majorita Čechů změnu klimatu jako právě probíhající realitu, proč se kolem toho u nás děje tak málo?

V minulém článku jsem představil desetibodový plán („Desatero“), který jako možný soubor opatření ke zmírnění demografické krize v České republice představila, v rámci institutu SOLVO, jeho zakladatelka Ivana Tykač. Návrh stojí na třech pilířích – reforma školství, reforma podpory rodin s dětmi a reforma důchodového systému. Nyní se pojďme na jednotlivé pilíře a jejich konsekvence podívat podrobněji.

Po letech horečného přemýšlení pět minut po dvanácté při hledání odpovědi na otázku, jak na střední školy umístit několik početně vysoce nadprůměrných generací dětí, jsme se plynule přesunuli k horečnému přemýšlení při hledání odpovědi na otázku, jak přinejmenším zastavit a přinejlepším zvýšit prudce klesající porodnost v Česku. Mnoho lidí představilo své recepty nejrůznějšího druhu. Se svým plánem, jak zatočit s českým demografickým armagedonem, nedávno přišla manželka českého miliardáře Ivana Tykač.

Začátek astronomického léta, resp. letní slunovrat, se kvapem blíží (letos nastane přesně 21. června 2026 v 10 hodin a 24 minut). Člověk by si tak řekl, že není nic mimořádného na tom, že teploty se blíží či překračují tzv. letní den (tj. den, kdy teplota dosáhne úrovně 25 °C). Nicméně letošní léto a v podstatě celá druhá polovina letošního roku mohou přeci jen být určitým způsobem mimořádné. A mimořádné v negativním slova smyslu. Na otázku „Proč?“ odpovídají aktuální meteorologické modely, které se v drtivé většině shodují – El Niño je tady a může být historicky silné.

Po téměř roce se vracím k tématu roztříštěnosti české samosprávy. V loňském roce jsem se věnoval samosprávám na úrovni obcí. Těch má Česká republika více než 6 000 a náklady na jejich „provoz“ dosahují miliard korun ročně. Nyní se zaměřím na vyšší stupeň – na kraje. Těch má Česko v současné době čtrnáct, ale nebylo tomu tak vždy. Jaké zřízení by bylo dle mého mínění nejefektivnější a co vše by se muselo z důvodu změny krajů změnit?

České školství se v poslední době poměrně výrazně mění – digitalizace přijímacího řízení na střední školy, opouštění klasického ukončení vysokoškolského studia (odklon od psaní závěrečných prací směrem k tzv. projektům), změny v maturitních zkouškách, zavádění slovního hodnocení, větší podpora well-beingu. Stejně tak české školství stojí před velkými výzvami – raketový nárůst agresivity (verbální i fyzické) žáků a studentů, kyberšikana či rozmach návykových látek (např. THC). K proměnám dochází často spíše pod tlakem, živelně než plánovaně a koordinovaně, názorný příklad budiž rušení bakalářských a diplomových prací kvůli stále většímu (zne)užívání umělé inteligence při psaní těchto závěrečných kontrol studia. Nyní se ale reformní úsilí ministra školství upírá na změnu fungování vysokých škol – co je připravováno a jak moc by to proměnilo podobu českých vysokých škol?

A je to tu zase. Opětovně jsme se po nějaké době dozvěděli z výzkumu dvě skutečnosti. Zaprvé to, že Češi jsou spořivý národ. Na tom ve své podstatě není nic špatného, protože dlouhodobě jsme skutečně národ spíše finančně konzervativnější, který si rád střádá na horší časy. Zadruhé jsme se ale dozvěděli, že Češi „spoří“ na běžných a spořících účtech svých bank. U spořícího účtu to ještě není takový přešlap ve správě svých financí, ale v případě běžného účtu jde o katastrofickou chybu, které by se Češi v roce 2026 už skutečně neměli dopouštět. Jak moc jsou Češi spořiví, čím jsou úspory na běžném účtu tak zhoubné a co dělat, aby se Češi měli díky jejich úsporám lépe?

V České republice se v návaznosti na změnu unijních pravidel připravuje malá revoluce v právní úpravě tzv. spotřebitelských úvěrů. Nově by u standardních úvěrů měla být zastropována roční procentní sazba nákladů (dále v textu jen „RPSN“), zatímco u krátkodobých půjček by byl stanoven strop celkových nákladů úvěru. Co je spotřebitelský úvěr, co přesně budou v praxi znamenat nová pravidla a mohou mít nezamýšlené důsledky?

Jeden z nejmenších afrických států, Svatý Tomáš a Princův ostrov, s necelým čtvrt milionem obyvatel, leží v Guinejském zálivu a má potenciál propojit Evropu, Afriku a jižní Ameriku do zajímavého obchodního trojúhelníku, z něhož by mj. právě náš kontinent mohl profitovat. Zatím se to neděje hlavně proto, že o bývalé portugalské ostrovy stojíme jen jako o exotickou prázdninovou destinaci, kde se pěstuje vynikající kakao a kde před více jak 100 lety byla ověřena teorie relativity.

Nedávno jsem se v článku zabýval novým institutem v rámci českého dávkového systému – tzv. superdávkou. Ve zkratce řečeno se jedná o nástroj, který „pohltil“ některé dosud fungující dávky českého sociálního systému, čímž vznikla „superdávka“. Vedle pochvaly, že se i v oblasti sociálních věcí začíná v České republice více implementovat digitalizace služeb státu, jsem současně ale poukázal na dva problémy – tím prvním byla digitalizace samotná, když si mnozí účetní a další v oboru působící pracovníci stěžovali na chaos, nepřehlednost, neúplnost či přímo nefunkčnost systému jako takového (připomeňme výrok z praxe „zaregistroval jsem českého pracovníka a přišlo mi potvrzení o registraci Japonce“). Druhým bolavým místem superdávky je koncepční nastavení dávky co do podmínek. Už při jejím zavádění někteří pracovníci v sociální oblasti upozorňovali, že po spuštění superdávky se situace mnoha těch, kteří nějakou dávku sociální pomoci pobírají, podstatným způsobem zhorší. Vypadá to, že to nebyla jenom planá varování.

V dnešní době patří automobil, resp. možnost jej využívat, k základnímu „vybavení“ jednotlivce. Být mobilní znamená větší pracovní i zájmové možnosti a hlavně flexibilitu. Vzhledem k trendu vylidňování měst, kdy se mnozí obyvatelé uchylují do satelitů či přímo na venkov, je pro běžnou čtyřčlennou rodinu automobil nutnost, neb bez něj je rodina značně limitována co do mobility, protože zpravidla každý z rodičů pracuje mimo domov, což znamená nutnost dojíždění. S příchodem dětí vyvstávají logistické výzvy se školou a zejména s odpoledními kroužky. Pojďme se podívat, jak je česká společnost mobilní a z jakých důvodů se na českém automobilovém trhu stále příliš nedaří elektroautům.

Není tomu tak dávno, co jsem psal článek o tom, že v prostředí českého fotbalu po letech klidu opět vypukl skandál. Jednalo se o kauzu plnou „cinknutých“ výsledků, sázek, korupce, úplatků a zejména unfair hry. Celou situaci jsem hodnotil jako největší ostudu, která český fotbal potkala za dlouhá léta a která se s ním bude ještě dlouho táhnout. Bohužel jsem nevěděl, že mnohem větší, smutnější a zcela neakceptovatelný skandál se na český fotbal řítí. 9. května 2026 se český fotbal zařadil mezi fotbalově „balkánské“ země, které si s fanouškovskou kulturou příliš hlavu nelámou. Co se stalo a co si musíme z celé události vzít?

A chtělo by se říci „jeden lepší než druhý“. Tím prvním byl spisovatel a prozaik Lukáš Cabala, který četl v klubovně PEN klubu 28. 4. 2026. Byl tak sedmým autorem v pořadí jedenácti slovenských spisovatelů, kteří přijali pozvání na literární festival Slovenské jaro. Cabala, narozený v roce 1986, je považovaný za „představitele magického realismu“, místopisně se soustřeďuje zejména na Trenčín, kde také v městské části Opatová žije a provozuje internetový antikvariát „Čierne na bielom“, který založil v roce 2011 spolu s rodiči; a podnes mu skýtá i obživu.

V Česku se již několik dekád (zejména od dostavby jaderné elektrárny Temelín v roce 2000) intenzivně řeší, jak nastavit český energetický mix tak, aby byl ekonomicky a zároveň ekologicky udržitelný. Debata se vede v tomto základním paradigmatu: odklon od uhelných elektráren v roce 2035 a výstavba nových jaderných bloků. Součástí nového energo-mixu má být výrazněji elektřina z obnovitelných zdrojů a též malých modulárních reaktorů. Primárně u solárních a větrných elektráren se však veřejný diskurz stále vede v podstatě toliko v režimu „zastánci versus odpůrci“, takže koncepční plánování je prozatím v útlumu. Dnes se podrobněji podíváme na větrné elektrárny – jak fungují, co vadí jejich odpůrcům, co (ne)jsou relevantní připomínky a jak se političtí představitelé státu snaží tyto zdroje podporovat.

Severní Korea nedisponuje příliš širokým portfoliem zboží, které by bylo vhodné k exportu a jež by napomohlo trochu vylepšit zcela tristní obchodní bilanci. Přesto však diktatura, jejíž obyvatelstvo pravidelně lavíruje na hranici hladomoru, vyváží něco, co doslova vyráží dech a je signifikantním znakem celé řady afrických měst. Nejedná se o nic menšího než obrovské sochy, monumenty a památníky, za jejichž výstavbou stojí severokorejská stavební a umělecká společnost Mansudae Overseas Projects, která zaměstnává nejlepší odborníky, jež za tolik nenáviděné americké dolary budují napříč Afrikou to, co místním vládcům doslova na očích vidí.

V minulém článku jsem se zabýval tím, zda jako členská země NATO, kterou naše republika od 12. března 1999 je, vydáváme dostatek prostředků na naši obranu, resp. vnější bezpečnost. Po sdělení stanovisek současné a bývalé vlády jsem na základě reportu generálního tajemníka NATO za rok 2025 uzavřel, že alianční závazek 2 % HDP ročně sice naplňujeme, ale druhým dechem jsem dodal, že v kontextu současného globálního napětí lze brzy očekávat silný tlak na růst těchto výdajů až k hodnotě 5 % HDP ročně. Jenže otázce, zda dáváme na obranu naší země dost, by měla předcházet otázka jiná – zda vynakládáme na naši obranu prostředky efektivně.