Názory a komentáře

České školství se v poslední době poměrně výrazně mění – digitalizace přijímacího řízení na střední školy, opouštění klasického ukončení vysokoškolského studia (odklon od psaní závěrečných prací směrem k tzv. projektům), změny v maturitních zkouškách, zavádění slovního hodnocení, větší podpora well-beingu. Stejně tak české školství stojí před velkými výzvami – raketový nárůst agresivity (verbální i fyzické) žáků a studentů, kyberšikana či rozmach návykových látek (např. THC). K proměnám dochází často spíše pod tlakem, živelně než plánovaně a koordinovaně, názorný příklad budiž rušení bakalářských a diplomových prací kvůli stále většímu (zne)užívání umělé inteligence při psaní těchto závěrečných kontrol studia. Nyní se ale reformní úsilí ministra školství upírá na změnu fungování vysokých škol – co je připravováno a jak moc by to proměnilo podobu českých vysokých škol?

A je to tu zase. Opětovně jsme se po nějaké době dozvěděli z výzkumu dvě skutečnosti. Zaprvé to, že Češi jsou spořivý národ. Na tom ve své podstatě není nic špatného, protože dlouhodobě jsme skutečně národ spíše finančně konzervativnější, který si rád střádá na horší časy. Zadruhé jsme se ale dozvěděli, že Češi „spoří“ na běžných a spořících účtech svých bank. U spořícího účtu to ještě není takový přešlap ve správě svých financí, ale v případě běžného účtu jde o katastrofickou chybu, které by se Češi v roce 2026 už skutečně neměli dopouštět. Jak moc jsou Češi spořiví, čím jsou úspory na běžném účtu tak zhoubné a co dělat, aby se Češi měli díky jejich úsporám lépe?

V České republice se v návaznosti na změnu unijních pravidel připravuje malá revoluce v právní úpravě tzv. spotřebitelských úvěrů. Nově by u standardních úvěrů měla být zastropována roční procentní sazba nákladů (dále v textu jen „RPSN“), zatímco u krátkodobých půjček by byl stanoven strop celkových nákladů úvěru. Co je spotřebitelský úvěr, co přesně budou v praxi znamenat nová pravidla a mohou mít nezamýšlené důsledky?

Jeden z nejmenších afrických států, Svatý Tomáš a Princův ostrov, s necelým čtvrt milionem obyvatel, leží v Guinejském zálivu a má potenciál propojit Evropu, Afriku a jižní Ameriku do zajímavého obchodního trojúhelníku, z něhož by mj. právě náš kontinent mohl profitovat. Zatím se to neděje hlavně proto, že o bývalé portugalské ostrovy stojíme jen jako o exotickou prázdninovou destinaci, kde se pěstuje vynikající kakao a kde před více jak 100 lety byla ověřena teorie relativity.

Nedávno jsem se v článku zabýval novým institutem v rámci českého dávkového systému – tzv. superdávkou. Ve zkratce řečeno se jedná o nástroj, který „pohltil“ některé dosud fungující dávky českého sociálního systému, čímž vznikla „superdávka“. Vedle pochvaly, že se i v oblasti sociálních věcí začíná v České republice více implementovat digitalizace služeb státu, jsem současně ale poukázal na dva problémy – tím prvním byla digitalizace samotná, když si mnozí účetní a další v oboru působící pracovníci stěžovali na chaos, nepřehlednost, neúplnost či přímo nefunkčnost systému jako takového (připomeňme výrok z praxe „zaregistroval jsem českého pracovníka a přišlo mi potvrzení o registraci Japonce“). Druhým bolavým místem superdávky je koncepční nastavení dávky co do podmínek. Už při jejím zavádění někteří pracovníci v sociální oblasti upozorňovali, že po spuštění superdávky se situace mnoha těch, kteří nějakou dávku sociální pomoci pobírají, podstatným způsobem zhorší. Vypadá to, že to nebyla jenom planá varování.

V dnešní době patří automobil, resp. možnost jej využívat, k základnímu „vybavení“ jednotlivce. Být mobilní znamená větší pracovní i zájmové možnosti a hlavně flexibilitu. Vzhledem k trendu vylidňování měst, kdy se mnozí obyvatelé uchylují do satelitů či přímo na venkov, je pro běžnou čtyřčlennou rodinu automobil nutnost, neb bez něj je rodina značně limitována co do mobility, protože zpravidla každý z rodičů pracuje mimo domov, což znamená nutnost dojíždění. S příchodem dětí vyvstávají logistické výzvy se školou a zejména s odpoledními kroužky. Pojďme se podívat, jak je česká společnost mobilní a z jakých důvodů se na českém automobilovém trhu stále příliš nedaří elektroautům.

Není tomu tak dávno, co jsem psal článek o tom, že v prostředí českého fotbalu po letech klidu opět vypukl skandál. Jednalo se o kauzu plnou „cinknutých“ výsledků, sázek, korupce, úplatků a zejména unfair hry. Celou situaci jsem hodnotil jako největší ostudu, která český fotbal potkala za dlouhá léta a která se s ním bude ještě dlouho táhnout. Bohužel jsem nevěděl, že mnohem větší, smutnější a zcela neakceptovatelný skandál se na český fotbal řítí. 9. května 2026 se český fotbal zařadil mezi fotbalově „balkánské“ země, které si s fanouškovskou kulturou příliš hlavu nelámou. Co se stalo a co si musíme z celé události vzít?

A chtělo by se říci „jeden lepší než druhý“. Tím prvním byl spisovatel a prozaik Lukáš Cabala, který četl v klubovně PEN klubu 28. 4. 2026. Byl tak sedmým autorem v pořadí jedenácti slovenských spisovatelů, kteří přijali pozvání na literární festival Slovenské jaro. Cabala, narozený v roce 1986, je považovaný za „představitele magického realismu“, místopisně se soustřeďuje zejména na Trenčín, kde také v městské části Opatová žije a provozuje internetový antikvariát „Čierne na bielom“, který založil v roce 2011 spolu s rodiči; a podnes mu skýtá i obživu.

V Česku se již několik dekád (zejména od dostavby jaderné elektrárny Temelín v roce 2000) intenzivně řeší, jak nastavit český energetický mix tak, aby byl ekonomicky a zároveň ekologicky udržitelný. Debata se vede v tomto základním paradigmatu: odklon od uhelných elektráren v roce 2035 a výstavba nových jaderných bloků. Součástí nového energo-mixu má být výrazněji elektřina z obnovitelných zdrojů a též malých modulárních reaktorů. Primárně u solárních a větrných elektráren se však veřejný diskurz stále vede v podstatě toliko v režimu „zastánci versus odpůrci“, takže koncepční plánování je prozatím v útlumu. Dnes se podrobněji podíváme na větrné elektrárny – jak fungují, co vadí jejich odpůrcům, co (ne)jsou relevantní připomínky a jak se političtí představitelé státu snaží tyto zdroje podporovat.

Severní Korea nedisponuje příliš širokým portfoliem zboží, které by bylo vhodné k exportu a jež by napomohlo trochu vylepšit zcela tristní obchodní bilanci. Přesto však diktatura, jejíž obyvatelstvo pravidelně lavíruje na hranici hladomoru, vyváží něco, co doslova vyráží dech a je signifikantním znakem celé řady afrických měst. Nejedná se o nic menšího než obrovské sochy, monumenty a památníky, za jejichž výstavbou stojí severokorejská stavební a umělecká společnost Mansudae Overseas Projects, která zaměstnává nejlepší odborníky, jež za tolik nenáviděné americké dolary budují napříč Afrikou to, co místním vládcům doslova na očích vidí.

V minulém článku jsem se zabýval tím, zda jako členská země NATO, kterou naše republika od 12. března 1999 je, vydáváme dostatek prostředků na naši obranu, resp. vnější bezpečnost. Po sdělení stanovisek současné a bývalé vlády jsem na základě reportu generálního tajemníka NATO za rok 2025 uzavřel, že alianční závazek 2 % HDP ročně sice naplňujeme, ale druhým dechem jsem dodal, že v kontextu současného globálního napětí lze brzy očekávat silný tlak na růst těchto výdajů až k hodnotě 5 % HDP ročně. Jenže otázce, zda dáváme na obranu naší země dost, by měla předcházet otázka jiná – zda vynakládáme na naši obranu prostředky efektivně.

Veřejná správa má své nezastupitelné poslání. Není jím maximalizace zisku, ale správa důvěry. Každá koruna, která projde rozpočtem města, kraje či státu, není kapitálem investora, ale závazkem vůči daňovému poplatníkovi. Závazkem, že bude využita smysluplně, účelně a především ve prospěch veřejné služby – dopravy, školství, zdravotnictví.

Poslední dny probíhá na našem politickém kolbišti souboj současné a bývalé vlády o tom, jestli je bezpečnost naší země skutečně prioritou té současné. Podle představitelů bývalé vlády tomu tak není, kdy tento názor opírají primárně o výši výdajů směřovaných do rozpočtu Ministerstva obrany (v současnosti v držení ministra jakožto nestraníka – „odborníka nominovaného vládní stranou SPD“) aktuálního státního rozpočtu a dodávají, že jsme svědky prachsprostého populismu a že prioritou jsou spíše dárečky voličům. Členové současné vládní garnitury tyto výroky popírají a obranu naší země jako svou prioritu vnímají. Pojďme se podívat na čísla a další relevantní okolnosti.

Vznik státního rozpočtu na letošní rok byl překotný. Po loňských volbách a vzniku nové vlády došlo k tzv. rozpočtovému provizoriu, tzn. že státní rozpočet nebyl schválen v řádném termínu (tj. do konce kalendářního roku), pročež země několik měsíců fungovala v omezeném výdajovém režimu. Po schválení návrhu rozpočtu vytvořeného novou vládou začal „standardní“ státní rozpočet, ten byl silně kritizován jak z řady sněmovní opozice, tak ale i z řad ekonomů a odborných institucí. Na otázku, v jaké kondici je letošní státní rozpočet ve skutečnosti, nám odpovídá nedávná studie Centra veřejných financí, která jako referenční období pro popis vývoje příjmů a výdajů státního rozpočtu stanovila roky 2019 až 2026.

Stále častěji se z médií a tiskových zpráv dozvídáme o poměrně mladém, avšak za krátkou dobu dobře zdokumentovaném, fenoménu – o tzv. kyberútocích. Tento pojem můžeme definovat jako akt snažící se o anonymní, neoprávněný přístup k počítači, výpočetnímu systému, počítačové síti nebo jiné počítačové technologii s úmyslem způsobit škodu či získat majetkový prospěch. Jde tedy o protiprávní jednání, které se v on-line prostoru zaměřuje na sabotáže a zneužití různých technologických systémů. Kyber-pirátství, jak se také někdy kyberútokům říká, má skutečně široký záběr. Může jít o akce jednotlivce (tzv. hacker), skupiny, mezinárodní zločinecké organizace (někdy podporované přímo státem), může směřovat proti běžným občanům, institucím (např. nemocnicím) nebo celým městům či dokonce státům. Napáchané škody jsou často zcela nevratné a také velmi drahé. Jak je na tom s kyberútoky Česko a co lze zlepšit pro ochranu našich zájmů?

Ačkoliv se v souvislosti s českým exportem do Afriky nejčastěji vybaví české zbraně, auta typu Tatra nebo třeba potravinářské výrobky z mléka, jejichž výroba nemá v Africe tradici, ale v severní Africe je místní milují, tím skutečně nejrozšířenějším českým zbožím jsou mnohem konzumnější věci: kvalitní český brokát, pestrobarevné skleněné korálky a slušivé fezy. Tyto zdánlivě obyčejné artikly díky své kvalitě doslova dobyly kontinent a touží po nich rozhodně více Afričanů než po slavných „čézetách“ nebo náklaďáku s nastavitelným podvozkem.

Od dubna letošního roku začalo v praxi platit tzv. „Jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele“ (dále v textu také jen „JMHZ“), zřízené zákonem č. 323/2025 Sb. V jádru věci jde o skvělý digitalizační počin našeho státu – zaměstnavatelé nemusí posílat téměř třicet formulářů různým státním institucím, ale pošlou pouze jeden – České správě sociálního zabezpečení (dále v textu jen „ČSSZ“), která předmětná data a údaje sama rozešle jednotlivým ostatním institucím (např. finančnímu úřadu, úřadu práce či statistickému úřadu). Jenže se zdá, že tento skutečně dobře vymyšlený krok na cestě k plné digitalizaci se příliš nepovedl, protože lidé z praxe poukazují jednak na až přehnanou detailnost, která přílišně zasahuje do osobní sféry zaměstnanců a dále na nefunkčnost a nepropracovanost samotného systému z hlediska digitálního. O co konkrétně jde?

Od ledna roku 2021 nefiguruje v českém daňovém systému tzv. superhrubá mzda (dále v textu také jen „SHM“), kdy došlo po 13 letech fungování k jejímu zrušení. Šlo o výrazný zásah do příjmové stránky státního rozpočtu, kterého se dopustily tehdy vládní ODS spolu s opoziční ANO a SPD. Ekonomové od té doby hovoří o tom, že tento krok vytvořil v českém státním rozpočtu výraznou disbalanci, která se promítá v tzv. strukturálním deficitu (deficit státního rozpočtu očištěný o externí vlivy, tj. deficit „v naprosto normálních ekonomických časech“). Ten se pohybuje v současné době v intervalu 1,75 % až 2,25 % HDP. Co zrušení superhrubé mzdy vlastně znamenalo, co způsobilo a proč to byl nedopracovaný krok?

Hovoří se o tom dlouhodobě – české domácnosti, které se potýkají s finančními problémy, pročež by prošly tzv. majetkovými a jinými testy, kterými jsou podmíněny výplaty dávek z českého sociálního systému, často této možnosti nevyužívají. Důvodem je například ostych, že se nedokáží uživit sami a musí „žebrat“ o pomoc u jiných nebo vysoká administrativní náročnost. Proti problému prvému kontinuálně bojují (nejenom) nevládní organizace, které se snaží vysvětlit, že žádat o sociální dávky není žádná reputační katastrofa na rozdíl od půjčování si statisíců korun od nebankovních institucí s extrémně nevýhodnými podmínkami. S druhým problémem měla pomoci zejména tzv. superdávka. Jak se na obou frontách daří? Odpověď nám poskytne čerstvá studie společnosti PAQ Research.

Po několika týdnech od začátku války USA a Izraele proti Íránu můžeme konstatovat, že se ve světové ekonomice stalo (bohužel) přesně to, čeho jsme se obávali a co světová ekonomika v současnosti skutečně nepotřebovala – další silný proinflační impuls. Pár dní po začátku války došlo ke skokovému nárůstu ceny ropy, načež promptně zareagovaly ceny benzínu a nafty na čerpacích stanicích. Právě vysoké náklady na dopravu a s tím spojený strach z růstu cen zboží a služeb byly důvodem, proč se česká vláda rozhodla regulovat složky výsledné ceny pohonných hmot. Pojďme se nyní podívat, zda jde o kroky efektivní, které skutečně přinesou finanční úlevu.

Když ministr zahraničí před pár dny navštívil Maroko a hovořil o existenci tzv. „Marocké“ Sahary, způsobil diplomatům větší vrásky, než si mohl běžný pozorovatel mezinárodního dění všimnout. Macinkou použité označení má však nejen hluboce symbolický význam, ale také ryze praktický dopad, jehož důsledkem může být umrtvení obchodních vztahů se sousedním Alžírskem, které právě kvůli otázce kusu Sahary má s Marokem uzavřenou pozemní hranici.

Po čase se vracím k mezilidskému tématu: Čechové a Češky a jejich partnerský život. V české společnosti již delší dobu panuje jakýsi neurčitý, ale všemi poměrně silně vnímaný pocit, že dnešní mladí Češi se neumí seznamovat, resp. že jim to „v praxi“ moc nejde. Abychom mohli pocit nahradit reálnými daty, podíváme se na zbrusu nové závěry výzkumného projektu Současná české rodina, který je počinem Masarykovy Univerzity v Brně. Co se lze ze závěrů studie, jejíž sběr dat proběhl v roce 2025 na více než 3 700 respondentech ve věku 21 až 74 let, dozvědět?

Vrcholný český orgán kontroly zřízený Ústavou ČR sídlící v Brně – Nejvyšší kontrolní úřad (dále v článku jen „NKÚ“) – vydal pravidelnou výroční zprávu své činnosti za minulý rok. V něm (tradičně) konstatuje, že České republice se (nejen) v oblasti digitalizace nedaří a jde bohužel o dlouhodobý stav, ač jsou na nedostatky dotčená místa státní správy úřadem pravidelně (nejen v závěrečné výroční zprávě) upozorňována. NKÚ během uplynulého roku provedl celkem 32 kontrolních akcí u 142 prověřovaných osob, v rámci nichž prověřil majetek a finanční operace za téměř 100 miliard korun českých. Jaké jsou závěry NKÚ a proč jde pro adresáty o mnohdy skličující a depresivní čtení?

Od včerejšího dne, tj. 1. dubna 2026, byly navýšeny tarify pro státní zaměstnance a těm se tak nyní bude žít lépe. Aspoň toto jsme několikrát slyšeli z úst ministra práce a sociálních věcích. Na první pohled by se tak státním zaměstnancům mělo skutečně začít dařit o něco lépe, neboť budou mít vyšší příjmy. Jenže se zdá, že jde skutečně jenom o první zdání a při hlubším zkoumání celé problematiky docházíme ke znepokojivému závěru – přidání nakonec nemusí být o tolik, o kolik je prezentováno či nemusí být dokonce žádné. Jak k tomu může dojít?

Po několika měsících se vracím k tématu koncesionářských poplatků. Ve svém říjnovém článku jsem rozebíral, co to vlastně koncesionářský poplatek je, jaké instituce jsou skrze ně financovány, že i přes právní označení „poplatek“ se dle obsahu nejedná o nic jiného než daň a zamýšlel jsem se nad tím, jak s touto skrytou daní naložit. Můj návrh byl jít „netflixovskou“ cestou – tzn. zpřístupnit vysílání tomu, kdo o něj má skutečný zájem a kdo za tuto službu chce platit. Nová vládní koalice si vzala téma koncesionářských poplatků za jedno ze svých hlavních témat a dle programového prohlášení mělo dojít k významné změně – zrušení koncesionářských poplatků a zajištění financování České televize a Českého rozhlasu skrze státní rozpočet...