Názory a komentáře

Daňová soustava každé země je páteří jejího ekonomického fungování z rozpočtového prizmatu, neboť státy nemají jiné příjmy (pomineme-li obdobná plnění jako má Česká republika jakožto členský stát Evropské unie), než jsou právě daně a platby podobného charakteru (např. cla a pojistné). Nastavení daňové soustavy, tzn. co a jakou mírou se daní, je proto naprosto zásadní z hlediska dlouhodobého prosperování dané země. Pojďme se podívat na českou daňovou soustavu a její bolavá místa.

Je to už více než čtrnáct dní, co uplynulo od kongresu ODS, který se konal v hotelu Clarion v pražských Vysočanech. Většina emocí již odezněla a všichni komentátoři, politologové, politici i novináři jeho průběh a výsledky rozebrali a zhodnotili. Avšak nedostatek jejich pochopení pro skutečný význam kongresu mě nutí napsat ještě jedno ohlédnutí za touto událostí.

Každý zná legendárního „Mirečka from Bujumbura“, studenta medicíny ze série o „Básnících“, který se stal doslova ztělesněním Afričana v socialistickém Československu. Možná však ale překvapí fakt, že Mireček vůbec nebyl z burundské Bujumbury, nýbrž z Republiky Kongo, do které se v 90. let vrátil a kde dodnes žije ve třetím největším městě – Dolisie – ležícím na půli cesty mezi Brazzaville a Pointe-Noire a že byl do „Básníků“ obsazen coby neherec. Československo bylo doslova plné podobných studentů různého věku, jejichž úkolem bylo vzdělávat se v duchu socialismu a po návratu do své vlasti šířit myšlenky dělnického hnutí napříč kontinentem. Nepovedlo se to a v dnešních padesátnících až sedmdesátnících zbyla pochopitelná hořkost z návratu zpět do Afriky.

Dvacátá léta současného století jsou pro mezinárodní obchod a finanční trhy obdobím na výsost dynamickým, neboť ve vteřinách mizí v nenávratnu finanční prostředky v řádech bilionů korun či se náklady, které se propisují do konečných cen zboží a služeb, mění co do výše o desítky procent ze dne na den, někdy doslova z hodiny na hodinu. Čím jsou tyto výkyvy způsobeny a kde můžeme vidět jejich projevy?

Naši vládní činitelé tvrdí, že nedělní demonstrace 1. února na podporu prezidenta Petra Pavla, jíž se v Praze zúčastnilo vícer než osmdesát tisíc demonstrantů, byla odvetou politické opozice za prohrané volby. Blahosklonně uznali, že to k demokracii patří – takže budiž, demonstrujte si, nic se neděje. Pokud to vládní činitelé myslí vážně, pak lžou sami sobě. Demonstrace na podporu prezidenta Petra Pavla, kterou pořádalo Milion chvilek pro demokracii, byla občanským postojem a projevem občanského nesouhlasu se způsoby, jimiž vláda začíná vládnout, například vydíráním prezidenta. Pan Macinka, místopředseda vlády a ministr zahraničí, to však obhajuje jako „standardní politický nátlak“. Jak nebezpečné: Pak by například rodič mohl podobně „standardním občanským nátlakem“ nutit učitele, aby dal jeho dítěti lepší známku, jinak jim rodič – referent stavebního odboru nevydá stavební povolení.

V minulém článku jsem se zabýval teorií a vyjasnění pletení některých pojmů s dojmy ohledně platů a mezd. Nabízím nyní druhou část, kdy tématem je minimální a zaručená mzda spolu s nekorektním operováním ohledně nominálního růstu platů a mezd.

Západokamerunský region Ambazonie patří posledních 10 let k nejproblematičtějším územím v celé Africe, a přesto se o něm toho ví docela málo. Příčinnou je nejspíše to, že kamerunsko-nigerijská hranice, u které Ambazonie leží, není z globálního pohledu příliš zajímavá a pozornost se soustředí na sousední oblasti Nigérie, kde tu a tam řádí známé Boko Haram. Přesto si Ambazonie zasluhuje pozornost už proto, že průjezd skrze její území je možný jen ve vojenském konvoji.

Mzda, plat, příjem, výdělek. Různá pojmenování pro nedílnou součást našeho (ekonomického) života. Od výše těchto částek se odvíjí naše životní úroveň, tj. jde o ukazatele toho, jestli se máme – jako jednotlivci, ale rovněž jako větší sociální celky (partneři, rodina, zaměstnanci, obyvatelstvo města, kraje nebo celé země) – dobře nebo špatně. Přesto, že jde o zcela zásadní a základní mikroekonomický ukazatel, tak se ve veřejném mediálním prostoru neustále zaměňují pojmy či se tyto manipulativně vykládají. Pojďme do toho vnést trochu světla.

Jsem z generace těch nemožných, kteří se nenarodili s internetem. Nepatřím však do kategorie odpíračů, to ani omylem. Je to sice kategorie docela důstojná a při troše soucitného vhledu ospravedlnitelná, nikoliv však praktická. Má své historické předchůdce; jejich literárním představitelem (pro nás zbylé, kteří ještě čteme knihy), zůstává pan Forsyte (John Galsworthy: Sága rodu Forsytů), který kategoricky odmítal, aby byl do jeho sídla zaveden telefon: „Copak si někdo myslí, že si na mě může jen tak zazvonit?”

Na téma odhadů vývoje světové populace bylo napsáno mnoho, neboť zdroje naší planety nejsou neomezené a téma přelidnění rezonuje společností již několik desetiletí. Jak vypadá situace lidstva na počátku roku 2026 a co můžeme očekávat do budoucna?

Pay gap (též gender pay gap) neboli v doslovném překladu „platová mezera“ je situace na pracovním trhu, kdy ženy berou na srovnatelných pracovních pozicích se srovnatelnou kvalifikací a praxí průměrně menší plat či mzdu než jejich mužské protějšky. Tato rozdílnost v příjmech (odtud pay gap) je tedy podmíněně dána toliko pohlavím (odtud gender), nikoli erudicí či schopnostmi konkrétního pracovníka, resp. pracovnice.

České centrum Mezinárodního PEN klubu, které je součástí  Sítě k ochraně demokracie, se připojilo k její výzvě ohledně obavy z nově formulovaného přístupu státu k občanské společnosti a k nevládním neziskovým organizacím.  Vyplynulo to z Programového prohlášení vlády, v němž obecně prospěšné organizace již nejsou vnímány jako partner demokratické vlády při zajišťování veřejných služeb a demokratické kontroly, ale jako potenciální rizikový aktér, který má být nově podroben selektivním a nadstandardním povinnostem.  V prohlášení Sítě k ochraně demokracie se píše: „Navrhovaná opatření – včetně zavedení vágního pojmu „politické neziskové organizace“, povinného označování zahraničního financování či hrozby plošného omezování veřejné podpory – vytvářejí prostředí právní nejistoty, stigmatizace a nerovného zacházení. Tato opatření mohou významně oslabit fungování organizací, které dlouhodobě doplňují nebo nahrazují stát v oblasti sociálních, zdravotních, vzdělávacích, environmentálních či protikorupčních služeb a na jejichž činnosti je závislá značná část obyvatel.“

Asistovaná sebevražda neboli eutanazie je emočně výbušné téma, protože se niterně dotýká toho nejcitlivějšího v našem životě – smrti. Po dlouhá léta se v České republice vede, možná lehce zbytečně vyhrocená, debata o tom, zda tento institut, který patří ve světě k výjimečným, zavést i do českého právního řádu či zda jej en bloc odmítnout jako něco (nejen) morálně nepřijatelného.

Je dobře známým faktem, že Češi jsou skutečnými milovníky slev a slova jako „Výhodné“, „Megaakce“, „Nejnižší“ nebo „Zlevněné“ jsou pro ně pověstným červeným hadrem na býka. Češi doopravdy slevy zbožňují, což dokládá fakt, že téměř 65 % veškerého zboží prodaného v České republice je prodáno v rámci slevové akce , takže můžeme konstatovat, že červený hadr je více než funkční a obchodníci dobře ví, co na Čechy platí.

Cabinda je malé území vklíněné mezi Demokratickou republiku Kongo a Republiku Kongo patřící Angole, které by nikoho nezajímalo, pokud by tady nebyly obrovské zásoby ropy. Historická oblast tzv. portugalského Konga je angolskou exklávou, která sice usilovala o nezávislost, ale nakonec to vzdala a podřídila se zájmům Luandy a Číny, která tady dneska dominuje. Fascinující je, že spojení mezi Angolou a Cabindou zajišťuje trajekt, jehož kvalita i kvantita jsou natolik mizerné, že místní raději necestují a cizinci jsou nuceni využívat trasu skrze Demokratickou republiku Kongo.

Německý průmysl je dlouhodobě pod tlakem vysokých cen energií, což je pro zemi s vysokou mírou industrializace (tj. s vysokou energetickou náročností) vždy zásadní hospodářský problém. Tamní vláda proto od začátku tohoto roku zavedla tzv. německý energetický tarif. O co jde a jak vypadá česká reakce?Německý průmysl je dlouhodobě pod tlakem vysokých cen energií, což je pro zemi s vysokou mírou industrializace (tj. s vysokou energetickou náročností) vždy zásadní hospodářský problém. Tamní vláda proto od začátku tohoto roku zavedla tzv. německý energetický tarif. O co jde a jak vypadá česká reakce?

Energetický mix, resp. celý obor energetiky, je v posledních letech zcela zásadním politickým a zejména pak ekonomickým a též ekologickým tématem. Data ohledně globálního oteplování či události kolem války na Ukrajině (a navazující energetická krize) jenom potvrzují, jak zásadní pro bezpečnost evropských zemí jsou dostupné a stabilní zdroje pro výrobu elektrické energie. Jak si v tomto směru stojí Česká republika?

Luanda je téměř 9 milionovou metropolí a podle globálního indexu srovnávajícího životní náklady je třetím nejdražším městem v Africe těsně za konžskou Kinshasou a středoafrickým Bangui. To je dáno extrémně vysokými náklady spojenými s importem zboží a omezeným napojením na globální ekonomiku, což ve výsledku činí život v srdci Angoly cenově srovnatelný s evropskými velkoměsty, ovšem s mizernými službami, a nekomfortem panujícím ve veřejném prostoru. Tomu dominují díry na silnicích, neexistující chodníky a žebrající děti, to vše za lesku mrakodrapů ve vyhlášeném pobřežním „stripu“, kde na pláži rekreují Číňani a bohatí Angolané. Nic proto neztělesňuje paradox Angoly lépe než její metropole, kde se potkává bohatství a chudoba na jednom chodníku.

Podotkněme předem, že tak činí 10°nad rovníkem. Ač o sobě už léta ví, že není ženou do tropů. (Tento historický obrat kdysi označoval smutnou situaci chlápka, který s rodinou odjel plnit úkol bílého muže pod obratník; jeho manželka však těžko snáší to podnebí, takže je nutno ji poslat zpět do Anglie, než definitivně propadne apatii.) Nebo alkoholu, pokušení je veliké: dvanáct hodin světla prudce střídá dvanáct hodin tmy, celý rok je horko pořád stejně, vlhkost i v nejsušším období 90%...není ti do ničeho...trváš... hu! Stručně řečeno, tropy jsou covid mozkožrout.)

Dlouhá léta slýcháme české politiky hovořící o vizi transformace Česka z toho, čemu se lehce pejorativně říká „montovna“, tj. ze země převážně se orientující na (zejm. automobilový) průmysl a manuální práci obecně, na něco, co je nazýváno „mozkovnou“, tj na zemi, která je lídrem v oblasti inovací, vědy a výzkumu. Odpovídá těmto politickým proklamacím stav české vědy z hlediska její podpory co do financování?

Není to ani nejstarší poušť Namib, druhý největší kaňon světa či jedna z největších lachtaních kolonií na planetě, které do Namibie přilákaly zástupy obchodníků, jež na pobřeží vybudovali dechberoucí těžařské osady. Až zásoby diamantů objevené na pobřeží v blízkosti prvního německého přístavu Lüderitz učinily z nehostinného kusu území lukrativní kolonii, do níž směřovaly dobrodruzi z celého světa. Z hornických usedlostí se však postupně stala opuštěná místa, která doslova zaživa požírá okolní poušť a kdysi prosperující kolonie nabízejí doslova apokalyptický pohled na historii jedné z nejzajímavějších afrických zemí. Symbolem je osada Kolmaskop, kterou můžete navštívit.

V uplynulém týdnu mi nezávisle na sobě sdělili tři různí lidé stejnou věc: Prý nevadí, naopak je dobře, když mluvím pokaždé o něčem jiném, že to, co bych já provinile nazvala a duše hop sem, hop tam je pro ně právě zábavné. I osvěžující, zejména když je to krátké. Jednou z těch tří byla devadesáti sedmiletá pianistka prstů již zchromlých, ale ducha jasného: „Nezlob se, Olinko, já už dlouhé knížky číst nemůžu, já se na ně nesoustředím, jsem stará…Ale tvoje dopisy, to je akorát, pokaždé o něčem jiném, na to dokážu myslet, celý den si pak s tebou povídám…“

Téma důchodů se v mých článcích objevuje s železnou pravidelností. Důvodem je skutečnost, že se jedná o největší výdaj v rámci českého státního rozpočtu a dále fakt, že se situace kolem důchodového systému v Čechách nevyvíjí dobře z hlediska demografického a v návaznosti na to i z hlediska ekonomického. Tentokrát se zaměřím na to, jak se na téma českých důchodů dívat prizmatem věku, kterého se Češi statisticky dožívají ve zdraví bez nutnosti dlouhodobé a intenzivní lékařské péče.

V Česku funguje zdravotnictví v určitém schématu, jehož hlavními aktéry jsou zdravotní pojišťovny, poskytovatelé zdravotních služeb a pojištěnci (pacienti) spolu se státem. Jaké jsou vztahy mezi těmito subjekty a jak hospodaří zdravotní pojišťovny?