V České republice postupně vycházejí na povrch informace o kojeneckých výživách, které obsahovaly toxické látky, a přesto byly ještě několik týdnů prodávány v obchodech. Celý incident se navíc na přelomu loňského a letošního roku zdá se odehrál za laxního přístupu a pomalé reakce českého státu. Jak k tomu mohlo dojít a co to říká o české státní správě?
Vláda na svém pondělním zasedání jednomyslně schválila změnu systému asistentů pedagoga, kteří se podílejí v rámci vzdělávacího systému na vzdělávání žáků (primárně na základních školách) za situace, kdy žák má určitá studijní omezení, ať už fyzického či psychického rázu. Změna se týká jak přidělování jednotlivých asistentů, tak rovněž dalších dílčích problematik. Co přesně se mění a jde o změnu, která reálně českým školám pomůže?
Česká republika má za sebou volby do obecních zastupitelstev a první i druhé kolo voleb do Senátu. Voliči rozdali karty, na základě kterých se bude příští roky – čtyři na radnicích a tři z jedné třetiny Senátu – vládnout. Nyní je čas zhodnotit, zda proběhlé volby ukázaly něco nového na české politické scény či přetrvává – již delší dobu setrvalý – předchozí stav.
Česká republika má za sebou volby do obecních zastupitelstev a jedné třetiny Senátu Parlamentu ČR. Těmto výsledkům je věnována zasloužená pozornost, neboť určily, kdo bude ve vedení obcí a měst na následující čtyři roky a také jimi byla obměněno 27 z 81 senátorů, což je pro možnou změnu vnitřního mocenského uspořádání druhé české parlamentní komory zásadní. Vedle těchto voleb však – prozatím – bez většího mediálního zájmu proběhla i místní referenda, ve kterých občané konkrétní obce rozhodovali o záležitosti, která se jich bytostně týká. Celkem dvacet jedna plebiscitů se týkalo možnosti vybudovat na katastrálním území dané obce větrné elektrárny, pro které se již v lidovém slangu vžilo označení „větrníky“. Jak tato hlasování dopadla a proč jde o varovný výsledek?
Jako pro bytostného homo politica byl pro mne právě uplynulý víkend skutečným svátkem, byť jsem si dobře vědom, že takto o jakýchkoli volbách hovoří kdejaký politický komentátor. Ty desítky minut po uzavření volebních místností plné čekání na první průběžné výsledky a pověstný „tanec mezi grafy“ Marcely Augustinové, této moderátorské matadorky povolebního studia, jsou pro mne časem, během kterého vnímám, že se píše další část politických dějin naší země. Tentokrát se však poslední dny před volbami ani tolik neřešilo koho budou voliči volit. Ústředním tématem bylo, zda určitá konkrétní osoba volit (ne)bude. Touto osobou nebyl nikdo jiný, než prezident naší země – Petr Pavel. Jaký signál svým původním postojem vyslala hlava státu českým občanům?
Před volbami velká slova, po volbách výmluvy. Plzeňský STAN a jeho lídr Aleš Tolar ukazují, jak snadno se z konkrétního volebního slibu může stát pouhý marketingový slogan.
Účelový Plzeňský patriot, generál ve výslužbě, kandidát Starostů do Senátu, už není patriotem. Už je zase bojovníkem. Alespoň soudě podle nového volebního sloganu.
Česká politická scéna je opět plná předhánění se ve vyjádřeních (ne)vládních představitelů o tom, kolik by měli jednotliví ministři na svých resortech plošně propustit zaměstnanců. Samozřejmě jde o líbivá prohlášení pro občany nepracující v rámci pracovního nebo služebního poměru pro stát – myšlenka, jak představený daného úřadu předstoupí před podřízené zaměstnance a oznámí jim, že každý desátý se už do kanceláře vracet nemusí, je pro ně doslova splněný sen, neboť jejich představa o rozbujelém státním aparátu „prožírajícím“ naši prosperitu je v těchto občanech skutečně hluboce zakořeněná. Proč se však jedná o neefektivní řešení?
S odstupem několika měsíců se vracím k tématu úvěrů. Ty spotřebitelské dnes představují drtivou většinu půjček, které se na finančním trhu poskytují. V minulém článku jsem se zabýval záměrem novely, který měl za cíl u nich zavést úrokové stropy, tj. omezit maximální cenu úvěru. Již tehdy jsem považoval předmětný návrh za racionální a jdoucí správným směrem. Na poli úvěrů se nyní objevil nový návrh právní úpravy, který se tentokrát zaměřuje na novodobý nešvar. Je i tato idea po právní a ekonomické stránce správná?
Tento článek bude svým obsahem poněkud odlišný. Tématem je současný český pracovní trh a jaká je v jeho rámci pozice mladých Čechů. Nepůjde však o analýzu trhu samotného a formulování návrhů, co bychom měli pro lepší zítřky změnit. Mou snahou bude ukázat, jak moc je pro české mladé ženy a muže současné nastavení pracovního trhu v Česku demotivující.
V minulém článku jsem se věnoval tématu švarcsystému – co se tímto pojmem myslí, proč je práce v tomto režimu výhodná pro osoby samostatně výdělečně činné (dále v textu jen „OSVČ“) a naopak nevýhodná pro stát, o jak rozsáhlý problém v tuzemsku se jedná a jak si naše země v tomto směru stojí v mezinárodním srovnání. Velice stručně jsem naťukl téma definice tzv. závislé práce a její zamýšlené změny. Na tento záměr se nyní podíváme v detailu.
Stát kritizuje práci na IČO a mluví o „černých pasažérech“. Neměli bychom se ale nejdříve ptát, proč je v Česku řádné zaměstnávání lidí tak drahé?
Česká právní úprava rozeznává dva základní typy pracovníků – zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné (dále jen „OSVČ“). Rozdíl mezi nimi je, že pracovní činnost zaměstnance naplňuje znaky tzv. závislé práce, jak ji definuje zákoník práce skrze několik pojmových znaků – vztah nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, výkon práce jménem zaměstnavatele, dle jeho pokynů a osobní (výlučný) výkon práce zaměstnancem. Vláda však nyní chystá změnu této legální definice, která by v důsledku mohla zlegalizovat práci desítek tisíc lidí v rámci tzv. švarcsystému – co je vlastně švarcsystém a proč je pro stát škodlivý?
Německo se k návrhu, aby se Kanada stala prvním „přidruženým členem“ Evropské unie, staví výrazně opatrněji než Evropská komise. Berlín přitom Kanadu jako partnera neodmítá. Naopak podporuje hlubší spolupráci v obraně, energetice, kritických surovinách nebo technologiích. Vadí mu ale forma, načasování a především geopolitické riziko celého projektu.
Nejvyšší kontrolní úřad („NKÚ“) publikoval své stanovisko k návrhu státního závěrečného účtu za rok 2025. V něm NKÚ bilancuje celkovou ekonomickou kondici Česka, zaobírá se například veřejným dluhem, ekonomickým vývojem či efektivností vynakládaných prostředků. Co se z jeho závěrů dozvídá česká společnost tentokrát a v jaké kondici je tímto prizmatem česká železnice?
Debaty o (ne)správném současném nastavení českého školství jsou vpravdě nekonečné. Jenže místo zásadních témat jako je například smysluplnost aktuální podoby maturitních zkoušek nebo kvalifikačních vysokoškolských prací se řeší pseudotémata jako rušení 9. tříd základních škol nebo zavedení povinného cizího jazyka již v první namísto třetí třídy prvního stupně. Ovšem zcela kruciální téma – efektivnost a úspěšnost – se bohužel (v Česku tradičně) neřeší.
Daňová válka o pohonné hmoty ve střední Evropě dostává obrysy. A může snadno skončit ne tím, že budou rafinerie vyrábět levněji nebo čerpací stanice sníží marže, ale tím, že si jednotlivé vlády začnou levnější benzin a naftu kupovat na (další) dluh.
Přijetí rezoluce Valného shromáždění OSN 4. září o změně mapového zobrazení světa vyvolalo bouři na sociálních sítích a reakce mnohem emocionálnější, než by si celá věc vlastně zasluhovala. Nadpisy o ublíženosti Afriky, která se snaží vynutit si větší váhu tím, že donutí zbytek světa kreslit mapy jinak, jsou stejně směšné jako tvrzení, že konečně dochází k nápravě koloniální křivdy a všechny současné atlasy by měly skončit v koši. Rezoluce není závazná, ale jen doporučující, stávající mapy mají své nesporné výhody a možnost vidět svět skrze novou mapovou projekci nám může pomoci pochopit známý fakt, že mapa ovlivňuje naše vnímání reality.
Česko a Spojené království se v mnohém odlišují, ale v jednom jsou si velmi podobná – fungování státní správy v obou zemích se zdá býti reálným předobrazem věhlasného britského seriálu „Jistě pane ministře“. Každý resort má totiž v každém jednotlivém okamžiku málo zaměstnanců, malý rozpočet, zbytečně omezené pravomoci a dle jeho hlavní filosofie jemu svěřené finanční prostředky nemusí vynakládat efektivně, to jediné, na čem záleží, je, že je vynakládá. Jak to u nás v tomto směru v praxi vypadá?
Již několik dekád je z hlediska demografie jasné, že naše populace bohužel rychlým tempem stárne. Probíhající demografická změna zatím sice ne úplně výrazně, ale přesto neoddiskutovatelně začíná vytvářet tlak (také) na sociální služby. Politici tomuto tématu prozatím nevěnují větší pozornost, což nakonec vyústí v to, že řešení budou přijímána příliš pozdě, pod (v té době již drtivým) tlakem vnějších okolností. I přesto, že dosud nejde o skutečně ústřední téma, objevil se ve veřejném prostoru nápad ministra Juchelky přesunout péči o starší lidi z institucionálního prostředí do rodin. Jak moc nedomyšlený je to nápad?
Srpnová inflace v Česku zrychlila z červencových 1,7 na 1,9 procenta, stále tedy zůstává těsně pod dvouprocentním cílem České národní banky. Meziměsíčně spotřebitelské ceny vzrostly o 0,3 procenta. Výsledek přesně odpovídá mediánu analytiků v průzkumu Bloomberg, takže z pohledu finančních trhů nejde o překvapení. Jde zatím o předběžný údaj, konečná čísla ČSÚ zveřejní 10. září.
Ostrovní Mauricius si často s Afrikou ani nespojujeme a spíše ho vnímáme jako pozemský ráj kdesi uprostřed Indického oceánu, kam můžeme zamířit na dovolenou, která nebude mít pachuť toho, co si s Afrikou tradičně spojujeme. V zásadě to je pravda, protože domov legendárního Modrého Mauricia sice nabízí na první pohled celkem únosnou porci exotiky, jež se návštěvníkovi nepřestane zajídat s prvním výpadkem elektřiny. Mauricius však nabízí mnohem víc než skvělý golfový green, potápění a výšlapy na majestátní Le Morne. Díky své politické a ekonomické stabilitě, jedinečné poloze a finanční transparentnosti nabízí skvělé investiční podmínky, jimiž může konkurovat i mnohem exponovanější Dubaji, jež po začátku íránské války oprávněně ztrácí na svém lesku.
Po měsících interních jednání ministryně financí s jednotlivými resortními ministry byl zveřejněn návrh státního rozpočtu pro rok 2027. Ponechme nyní stranou, že dřívější opozice (nynější vláda) kritizovala loňský rok přístup ministra financí Stanjury, který návrh rozpočtu držel v tajnosti a představil jej až poslední možný den, a zcela totožného manévru využila nyní ona sama, když návrh rozpočtu prezentovala taktéž až úplně poslední den lhůty. Nicméně důležitější, než proces tvorby státního rozpočtu, je jeho podoba, ta ovlivňuje fungování celého státu, neboť státní rozpočet představuje nejvlivnější fiskální nástroj vlády. Pojďme se nyní na návrh podívat podrobněji.
Ve dnech 9. a 10. října proběhnou letos v pravidelném čtyřletém intervalu volby do zastupitelstev obcí. Jedná se o volby politology často označované jako „volby druhého řádu“, neboť se těší (až na výjimky velkých měst – typicky Praha, Brno) znatelně menšímu zájmu voličů než například volby sněmovní nebo prezidentské. Přitom právě složení vedení obcí – tj. měst a vesnic – významně ovlivňuje kvalitu života daného voliče často mnohem více než složení vedení státu. Pro vysvětlení nízkého zájmu voličů se nabízí jednoduchý argument, který je však pro otázku politiky klíčový – komunálním volbám v Česku značně chybí soutěživost. V jakém smyslu?
České domácnosti čekající na citelnější zlevnění hypoték dnešní projev Kevin Warshe nepotěšil. Šéf nejmocnější centrální banky světa, té americké, totiž v ostře sledovaném projevu na sympoziu v Jackson Hole vyslal zřetelně jestřábí signál. Ten mimo jiné znamená, že ani případné snížení základní sazby České národní banky, jakkoli samo o sobě už tak málo pravděpodobné, by hypoteční sazby v Česku nesnížilo. Stále větší část ceny dlouhodobých peněz se do Česka dováží ze zahraničí, především právě ze Spojených států.
.png)
Na úvod přiznávám svou vědomost skutečnosti, jak bouřlivé je toto téma pro českou veřejnost, jak rozjitřené emoce vyvolává a jak je schopno vnést do mezilidských vztahů až nevraživost. Téma (ne)tolerance alkoholu „za volantem“ (resp. za dopravními prostředky obecně) se pravidelně vrací, ale debatující se nikdy nedoberou závěru, který by připadal smysluplný a spravedlivý všem. Má nulová tolerance k alkoholu během řízení stále své opodstatnění nebo bychom měli svůj přístup změnit?
Eskalace obchodní války mezi Spojenými státy a Kanadou představuje pro Česko zatím hlavně nepřímé riziko, ale zároveň ukazuje, jak rychle se může světový obchodní systém dále drolit. Kanada od 8. září zavede odvetná cla na americké zboží v reakci na nová padesátiprocentní americká cla na zhruba 20 miliard dolarů kanadského vývozu. Ottawa chce odpovědět „dolar za dolar“ a zasáhnout mimo jiné americkou ocel, mléčné výrobky, elektroniku, spotřebiče, zemědělské stroje či papír.
Demografická témata se v mých článcích objevují pravidelně. Stárnoucí populace, zvýšené výdaje na zdravotnictví a (nejenom) starobní důchody, přehřátý pracovní trh, nedostatečná podpora mladých rodin s dětmi. To vše je předmětem zkoumání odborné veřejnosti, tím pádem i objekt zájmu žurnalistiky a skrze ni i veřejnosti laické. Jedno nové téma se však nyní – zcela oprávněně – dostává čím dál více do veřejného prostoru – zařízení neoficiálně fungující jako domovy pro seniory, některé dokonce i jako domovy pro seniory se zvláštním režimem. O jaký fenomén jde a co stojí za jeho rozmachem?
Rozjitřené diskuse o vstupu Letiště Praha na pražskou burzu vyvolávají tu a tam vzpomínky na kdysi slušně zavedené ČSA, jejichž existence skončila jen rok poté, co oslavily 100 let od svého založení. Specifickou kapitolu v historii ČSA představovaly lety do Afriky, jejichž realizace byla nedílnou součástí československé zahraniční politiky, která po 2. světové válce byla prodlouženou rukou Sovětského svazu, jenž nějaký čas neměl kapacity na to v Africe působit přímo. ČSA nejenže postupně zřídily pravidelné linky do všech zemí severní Afriky (nepřekvapivě), ale odvážně se rozhodly i pro několik míst v západní Africe, jako byly Mali, Sierra Leone a Guinea. K tomu přidejme charterové lety muslimských poutníků do Saúdské Arábie a pronájmy československých posádek místním aerolinkám a máme před sebou vskutku překvapivou stopu československého afrického angažmá.
Českou republiku již řadu let, bezmála poslední dvě dekády, trápí akutní nedostatek zdravotnického personálu. Vedle toho pomocného (zejm. zdravotních sester), jde hlavně o chybějící lékaře. Lidé se potýkají s tím, že nemohou sehnat kardiologa, alergologa či dětského pediatra, asi největší výzvou v současné době je najít volné místo u stomatologa či gynekologa. Není tak výjimkou, že lidé za svými lékaři dojíždějí klidně i stovky kilometrů, pročež je návštěva ordinace vedle času stojí často i nemalé výdaje na dopravu. Vedle těchto komplikací se však čeští pacienti v ordinacích střetávají i s jiným – zcela oprávněně odsouzeníhodným – nešvarem, tím jsou vyžadované platby za různé „úkony“. Co tento vývoj umožnilo a brojí proti němu nějak český stát?
Začátek školního roku letos opět ukrojí z rodinných rozpočtů tisíce korun. Společnost Česká distribuční prošla akční letáky sedmi největších obchodních řetězců v Česku a spočítala, že modelová základní výbava prvňáčka letos vychází přibližně na 3 300 korun. Její celková cena je podobná jako loni, uvnitř nákupního koše se ale ceny jednotlivých potřeb měnily výrazně.
Stará žena si žije! Je ve správný čas na správném místě, dívá se na hvězdy a ještě si k tomu zpívá! Stará žena ovšem zpívat neumí, zpívá tedy jen v duchu, o to však procítěněji: Podívej, hvězda padá /můžeš si něco přát Abys mě měla ráda/ aby… (tam už je snadné doplnit přání).
Šest set osmdesát čtyři tisíc. Tolik zaměstnanců v České republice pobírá plat – jde tedy o zaměstnance, jejichž zaměstnavatelem je stát. Největší skupiny v této množině tvoří zejm. učitelé, vojáci a příslušníci bezpečnostních sborů. Zbytek tvoří např. zdravotníci nebo úředníci. Jedná se o zaměstnance z oborů napříč pracovním trhem, ale všichni mají jedno společné – jejich odměňování se řídí tzv. platovým zařazením (v lidové řeči „berou dle tabulek“.) Platové zařazení v rámci tzv. platových tabulek se odvíjí od platové třídy (dle odbornosti vykonávané práce) a platového stupně (dle délky započitatelné praxe). Dlouhodobě je poukazováno na skutečnost, že jejich současná podoba vůbec neodpovídá ekonomické realitě. Proč a jaká změna je na obzoru?
Před měsícem jsem ve svém článku popisoval sucho, které trápí celou Českou republiku. Bohužel se od doby vydání článku situace nezlepšila, ba naopak je nutno ji považovat za ještě kritičtější. Téměř všechny vodní toky vykazují historická minima svých průtoků nebo se k nim rychle blíží (např. Labe a jeho odhalené „hladové kameny“). Některé menší toky už zcela vyschly. Nedostatek vody už se také výrazně projevuje na výši hladin českých přehrad, což přidělává vrásky vodohospodářům, kteří mají za úkol zásobovat obyvatelstvo pitnou vodou. Problém není zdaleka jenom český, extrémní až historické sucho trápí celou Evropu, která se otepluje dvakrát rychleji než zbytek planety. Za viníka lze vedle dlouhodobé změny klimatu považovat zejm. aktuálně sílící jev El Niño.
V Česku po delší době kvalitně běží výstavba páteřní dopravní infrastruktury. Mnoho úseků dálnic napříč republikou se uvádějí do provozu, příp. byly zprovozněny v posledním čase, mnoho úseků se buduje či se brzy začne budovat. Řada silnic I. třídy se modernizuje, staví se obchvaty měst, mimoúrovňové křižovatky, dálniční přivaděče. Současně s tím se intenzivně modernizuje tuzemská železniční síť. To, že v této oblasti (primárně základní dálniční sítě) máme dlouhodobý deficit ve výstavbě, je známý fakt. Z tohoto pohledu je současná masivní výstavba bezpochyby pozitivní stav. Jenže české stavebnictví se v budoucnu bude potýkat s velkou výzvou. A tím nemíním otázku stavebního povolení. Problém, který se zpovzdálí začíná rýsovat, je čistě hmotný – nedostatek stavebních materiálů, hlavně kamene.
Českou republiku trápí nízká produktivita zaměstnanců. Na první pohled by se chtělo říct, že Češi jsou asi líní a jednoduše se jim nechce více pracovat. Ano, u některých pracovníků to jistě pravda může být, ale celá problematika má širší souvislosti a jiné příčiny. Pojďme se na ně podívat blíže.
Po několika článcích se vracím k aktuálnímu ekonomicko-politickému tématu, které dominuje českému makroekonomickému prostředí. Prezident uplatnil svoje ústavní právo a vetoval zákon, kterým sněmovna uvolňuje rozpočtová pravidla a který umožňuje, aby některé výdaje (zjednodušeně řečeno) nebyly vůbec započítávány do celkového schodku státního rozpočtu. Novela nyní putuje zpět do Poslanecké sněmovny, která má možnost prezidenta přehlasovat, neboť vládní koalice disponuje pohodlnou nadpoloviční většinou. Před hlasováním však do první komory Parlamentu doputoval otevřený dopis, ve kterém rozvolnění silně kritizuje značná část předních českých ekonomů, kteří považují předloženou novelu za „prakticky kompletní vypnutí českých rozpočtových pravidel“. Ministryně financí kontruje tím, že „novela nemá alternativu a nelze postupovat jinak“.
Dnešní svět již dávno není tak oddělený, jako tomu bylo po dlouhá staletí lidské civilizace. Naopak. Dnešní svět je na výsost propojený a je na každém státě, resp. společenství států, jak globalizaci – (nejenom) ekonomickou propojenost světa – využije ve svůj prospěch. Na poli globálního nerostného bohatství se zdá, že příležitost ve svých rukách nejlépe sevřela Čínská lidová republika, která se dnes již objektivně dá považovat za první mocnost ve vlastnictví nerostných surovin. Takto silné pozice Čína dosáhla nejenom díky nerostům, která má na svém území a pro jejichž vlastnictví nemusela vykonat ničeho, ale především díky dlouholeté a systematické „diplomacii nerostných surovin“, kterou uplatňuje zejm. v Africe, ale také na ostatních kontinentech světa.
Někomu bude tento článek připadat typicky český – dlouhodobé volání českých zákazníků po skutečně levných potravinách v tuzemských i zahraničních řetězcích i mimo ně bylo konečně vyslyšeno, my můžeme nyní nakupovat některé základní potraviny za vlastně velmi dobré ceny a zase je to špatně. Litr plnotučného mléka za 9 korun nebo kilo vepřové pečeně bez kosti vcelku za 80 korun je přeci skvělá zpráva. Jenže při bližším pohledu do střev této cenové politiky super a hypermarketů odhalujeme potenciální likvidaci českých zemědělců a potravinářů následovanou zruinováním peněženek českých zákazníků – proč?
Po čase se vracím k české politice a jejím neduhům. Tuzemská politická scéna je v současné době ovládána jediným tématem – boj na ostří nože mezi „Hradem“ a „Strakovkou“. Vláda viní prezidenta z vytváření vlastní zahraniční politiky, která je v přímém rozporu s linií, kterou v této oblasti zastává vláda. Opačným směrem se valí prezidentova kritika vlády za to, že mu aktivně bránila v účasti na summitu NATO v Ankaře, kteroužto si musel nakonec prezident vymoci skrze předběžné opatření Ústavního soudu ČR v rámci jím podané kompetenční žaloby. Vedle těchto bojůvek však zapadají témata a informace, které o české politice řeknou více a jsou mnohem více vypovídající o vztahu volič – politik.
V posledních letech se mužským světem šíří nový trend – život ve jménu „looksmaxxingu“. Tzv. looksmaxxing (z anglických slov pro vzhled a maximalizování) je definován jako životní styl zaměřený na systematické zlepšování fyzického vzhledu (mužského) jedince za účelem dosažení jeho maximálního estetického potenciálu. Pojem „looksmaxxing“ se zrodil v prostředí internetové komunity zabývající se tématikou mužské fyzické přitažlivosti, randění a mužské sebeúcty. Celkově lze pojem shrnout tak, že se jedinec snaží o optimalizaci svého vzhledu. Samotní looksmaxeři tvrdí, že looksmaxxing jde cestou vědecky podložených metod z oblastí od péče o pleť, vlasy a čelist po stravovací návyky, postavu a psychickou pohodu. Takto pojaté vedení života je prima facie jednoznačně pozitivní. Jenže při pohledu pod povrch je realita mnohem více temnější.
Česko má necelých jedenáct milionů obyvatel, přesto se ve finále nejprestižnějšího tenisového turnaje světa střetly dvě Češky. Linda Nosková porazila Karolínu Muchovou a české tenistky tak získaly třetí wimbledonský titul během čtyř let. Před Noskovou zvítězila v roce 2023 Markéta Vondroušová a o rok později Barbora Krejčíková.
Sociální sítě (a nejenom ty) jsou poslední roky plné naštvaných, zahořklých a zejména zoufalých komentářů mužů i žen o tom, jak těžké si je v současné době najít partnera, který by byl s nimi kompatibilní. Sociologové a psychologové předkládají různé teorie, kterými se snaží vysvětlit, proč se „nabídka s poptávkou“ tak moc rozchází. Starší generace se na nářky mladých lidí dívají spíše skepticky a chybu vidí v přebujelé komunikaci skrze sociální sítě a v zásadním nedostatku osobního kontaktu. Někteří však zpochybňují, že by situace na „seznamovacím trhu“ byla tak zlá, jak ji mladí lidé popisují. Nicméně je realitou, že osamělost je skutečným sociálním problémem.
V posledních týdnech se ve vztahu k počasí hovořilo zejména o extrémní vlně veder, která naplno zasáhla Českou republiku na konci června. Její bezprecedentnost nakonec ukázalo překonání dosavadní historické maximální teploty, která byla kdy v tuzemsku naměřena – rekord 40,4 °C ze srpna roku 2012 byl totiž překonán hned ve dvou po sobě jdoucích dnech, kdy nové české maximum činí 41,9 °C, tzn. že rekord byl překonán o neuvěřitelných 1,5 °C. Hodnoty těsně pod hranicí 42 °C jsou v našich zeměpisných šířkách naprosto mimořádné a dokladem jejich extrémnosti budiž fakt, že v době vrcholu veder bylo v Čechách často tepleji než např. v Egyptské Hurghadě.
Generace alfa, generace Z, mileniálové, generace sněhových vloček. Když zazní tyto termíny, většina z nás si rychle vybaví, o kom se v daném případě mluví. Ovšem když se řekne sendvičová generace, je povědomí veřejnosti už mnohem slabší. Přesto právě tato generace je tou generací, která může za pár desítek let vytvořit největší společenský tlak v naší zemi, který jsme doposud zažili. Kdo jsou příslušníci této generace a proč mohou způsobit sociální bouře nevídané síly?
.jpg)