Štěstí má své zákulisí, přiznejme si to: Postel s provlhlým prostěradlem, na něž ochable klesáš po vlahé sprše, smývající pot (a prach a vtíravý pach dezodorantu). No fuj, to je krása. Svět filtrovaný žaluziemi má protivný odstín hnědého saharského písku. Seshora se spásně a zrádně line proud chladného vzduchu. Novější klimošky už ani nepředou, natož aby vrčely. A filtry na všechny „choroboplodné zárodky“ mají určitě znamenité!
Hepčíí! Uf. Ničeho se nebát. Všechno je lepší než žár, ten propaluje hlavu. Jest dokázáno, že trvající teplota nad 60 º poškozuje kognitivní schopnosti nevratně… píše o tom jeden moc zajímavý spisovatel jménem Naipaul… jeho rodný ostrov v Karibiku, obecní vězení …cely v podkroví pod plechovou střechou…zavřou tě pro výtržnost na čtyřicet osm hodin… a následky si můžeš připsat sám. Jenže nemůžeš. Nedokážeš to. A je to pouhá strmě stručná literatura faktu, žádný horror.
I když i ten horror by asi bodl, je přece krásné bát se krásně, vizuální monstra prý pomáhají zahánět jiné hrůzy. Jenže nás už nic nevyděsí, protože i ke strachu je třeba představivosti. V chladivém nápoji cinká led a na krku nabíhají lymfatické uzliny, už aby bylo léto za námi, naší průvodkyní se volky nevolky stává podrážděná křivda: Na léto se přece máme těšit!
Když ono se všechno mění. I to kdysi tak frekventované spojení „choroboplodné zárodky“ je dnes už historické, takřka nesrozumitelné, vhodné leda do kvízu pro pamětníky. Horko nemá být v Evropě, to patří do Dillí, ano, někam tam dál. Když se opozdí monzun a přijde čas bílého žáru… město se vylidní a ožijí hory. Simla je pěkné místo, připomíná Dolomity, na strmých úpatích zelených hor vily a vilky jak z Brightonu. A je tu chládek a vzduch osvěživě proudí, dnes jako před sto lety, kdy bylo snem každého ambiciózního anglického úředníčka v Indii dosáhnout aspoň takového postavení, aby mohl v žhavých týdnech s rodinou do Simly…
Fuj, špatně, kolonialismus. Simla je dnes smutné opuštěné místo a my se vypravíme do Dolomit. Jsou blíž a upravili jsme si je k obrazu svému: Příroda pěkně zkrocená, síť parkovišť náležitě hustá, serpentinami se vleče nepřestajný proud vozidel všeho druhu, kde to jde, tam je bistro a apartmány a nostalgické hotýlky a skluzavky a dřevěná zvířata a bagry, které honem honem opravují a přistavují horní stanice lanovek a vleků. Ale nad tím vším přece hory krásné a tak krásně nepřístupné, že tu všechnu hrůzu v údolích vydrží. Pořád je krásné tu být a vydat ze sebe své síly na ferratách a pak je zase hledat v prosvětlených bazénkách wellnes. Ani té síly třeba není, co bývalo pro sportovce, lidi silné a smělé, je teď už pro každého. V konejšivém chládku se kolébají důchodci a rodinky, obětaví manželé vláčejí v náručí své pejsky gaučáčky, pečlivým šlechtěním odnaučené chůzi po kamenech. To je báječná proměna! Jen památníky a hřbitovy nám maně připomenou, že tahle pohoda se zrodila z bojů první světové války. Na nepřístupných a sněhem zasypaných svazích zaráželi skoby do skal a natahovali řetězy vyčerpaní lidé, aby se z těch skal nezřítili a mohli se na zdejším ledovci lépe zabíjet, jak se lidem odjakživa líbí. Všechno se změnilo, všechno se pořád mění. Čerpejme z toho svou naději. A když je horko, vydejme se do hor.
Autor: Olga Walló