Narodil se 7. Listopadu 1945, tedy před 80 lety, avšak zemřel předčasně jako třiapadesátiletý. Jeho výročí narození připomnělo České centrum Mezinárodního PEN klubu ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu AV dne 19. 11. 2025 v Ústavu pro českou literaturu v Praze programem Mýty a sny žijí: Vladimír Macura 80. Pozoruhodné bylo už to, že program byl česko – estonský a zahájila ho estonská velvyslankyně Jana Vanaveski, která nad akcí převzala záštitu.
Macuru totiž velice zaujalo Estonsko a vůbec pobaltské státy, takže v roce 1974 spolu literáním vědcem Vladimírem Novotným založili Baltský svaz. Bylo to v době tuhé tzv. normalizace, kdy taková vzájemnost s Estonskem měla od zájmu o literaturu politický přesah, což byla společná a nevyslovovaná touha vymanit se z područí Sovětského svazu. Jak totalitní režim ochaboval, vztahy sílily, takže Macura měl možnost seznámit se a setkávat s významnými estonskými osobnostmi, například s estonským prezidentem Lennartem Merim, jinak významným spisovatelem, historikem a filmovým režisérem. Meri později při oficiální návštěvě České republiky v roce 1994 na slavnostním setkání představoval Macuru jako „zakladatele rezistentní proestonské skupiny v Praze, o kterou se neobyčejně zajímala KGB“, což Macuru potěšilo.
Z Baltského svazu vznikl Česko –estonský klub, jehož současnou předsedkyní je politoložka a překladatelka Iivy Zájedová, Estonka žijící v České republice, která byla i hlavní organizátorkou macurovského programu jako místopředsedkyní Českého centra Mezinárodního PEN klubu.
O Macurově literárním, ale i mystifikačním , tedy spíše humorném odkazu mluvili někteří souputníci jeho společnosti, která se pravidelně scházela v hospodě. Patřili k nim kromě Vladimíra Novotného historik Petr Čornej, Petr Kovařík, básník, publicista, spisovatel a Jan Lukeš, literární vědec a publicista. Jejich pospolitost inspirovala Vladimíra Macuru k napsání vzpomínek s příznačným názvem Dopijem a pudem (vydalo Nakladatelství Academia v roce 2024).
Vladimír Macura má také zásluhu na poetickém pořadu, který se konal u příležitosti 180. výročí narození Josefa Václava Sládka v muzeu jeho jména ve Zbirohu, s názvem Nač tepeš, písni. Herec Jiří Štrébl zde recitoval výběr básní ze Sládkovy sbírky Hořkosti, které jako editor uspořádal právě Macura. Je to výbor Sládkovy více méně milostné poezie a motivů vztahujících se k ženě a k přírodě, které Macura vybral z dvousvazkového vydání Spisů básnických, vydaných Ottovým nakladatelství v Praze v roce 1907, a pozdější básně pak vybral ze Sládkových Dvou knih veršů, vydaných týmž nakladatelem v roce 1909. Řekl bych, že Hořkosti jsou Sládkovou nejpůsobivější sbírkou poezie.
Ačkoliv Jiří Štrébl na úvod poznamenal, že poezii naposledy přednášel před pětatřiceti lety, přesto svým procítěným podáním bez jakéhokoli patosu, za hudebního doprovodu perkusisty a hudebního experimentátora Jaroslava Kořána, vzbudil naprostou pozornost všech posluchačů zcela zaplněného sálku. Vzpomínkový pořad připravilo České centrum Mezinárodního PEN klubu ve spolupráci s Lucií Šavlíkovou, vedoucí Muzea J. V. Sládka a Městského muzea ve Zbirohu.
Pro mě Hořkosti jsou zdrojem stálého potěšení, čítám si v nich už několikátý rok, a to zvláště na podzim ve spojení s jakýmsi smutkem přírody. Proto jednu ze Sládkových básní, které mám nejraději, zde uvádím:
Když květy vadnou na ladech
Když květy vadnou na ledech
a vlaštovice odlétá
Ó, jen ji klidně letět nech
nech odkvésti, co odkvétá.
Co želet mládí smavých dnů
co želet prchlé naděje?
Vždyť život plný jarních snů
zas na jiné se usměje.
A těm nač v pohár míchat žluč
Ó, víc a víc je věřit uč,
a své nech klidně odkvésti!
Autor: Ondřej Vaculík