Řekl bych, že nikdo se v naší společnosti nepřizpůsobil více než Ukrajinci. Vidíme to kolem sebe a máme zkušenosti. Čerstvé, každodenní zážitky. Například: V pátek 29. 8. silně pršelo, lilo a já jel do stavebnin pro řezivo, čtyřmetrové trámy. Ty bych sám nenaložil. V expedici padla česká výzva, abych přijel, až nebude lít. – Já vám pomůžu, pravil muž a šel se mnou do toho deště: Ukrajinec.
Jak se mě více a více zmocňuje stáří, stále častěji chodím po doktorech. Překvapilo mě, že v centrální evidenci pacientů slouží Ukrajinka, která se naučila velice dobře česky, prozrazuje ji pouze přízvuk. V naší nemocnici – a jistě nejen v naší – slouží mnoho ukrajinských sester a nižší zdravotnický personál tvoří převážně Ukrajinky. Pracují v prádelně, v kuchyni a zejména jako uklízečky. Některé i s vysokoškolským vzděláním. Jistě nikomu nezabírají místo (neznám z našinců nikoho, kdo by prahnul po uklízečství), pracují v profesích, o něž my nestojíme, ale bez nichž bychom se neobešli. Přizpůsobili se našim potřebám, Okamuro, a slouží nám!
Stejně tak ukrajinští muži, nejen že bez nich by se mnohé naše stavby možná zastavily, ale pracují také v různých službách, například jako řidiči autobusů, jichž máme nedostatek. Nedávno byl slavnostně otevřen nový železniční most přes Orlickou přehradu u Červené nad Vltavou. Byl jsem se tam podívat, když se stavěl, a povšiml si toho, že všechny organizační pokyny na staveništi byly ukrajinsky. A Okamura proti Ukrajincům štve, přestože našemu hospodářství dávají mnohem více, než nás stojí, což bylo mnohokrát doloženo.
Jsme svědky marných pokusů o příměří na Ukrajině. Všechna mírová jednání zatím ztroskotávají, protože Putinovi jde až o mír spojený s porobou Ukrajiny. Jinak by nemetal bomby i na civilní osídlení daleko od frontové linie, například na Kiev, ale už i na Lvov či Mukačevo na Podkarpatské Rusi. Co například obyvatelé Kieva Putinovi zlého udělali? Toliko že žijí? Bez ohledu na „ženevské úmluvy“ jsou ukrajinští zajatci krutě mučeni, Rusové také kradou ukrajinské děti. Ukrajinci jsou těžce zkoušený a kroušený národ, jenž stále zasluhuje naši podporu jako výraz solidarity i našeho obdivu. Čím se provinili?
A Okamura u nás z nich dělá viníky. Řečeno s nadsázkou, bez Ukrajinců bychom možná ráno ani nerozsvítili. Jsme na nich stejně závislí jako oni na nás.
Chápu, že leckde, kde je Ukrajinců více, soužití s nimi není snadné. Jsou hluční a mnohdy nedbají našich pořádků (nebo je ani neznají), netřídí odpad atd. Jejich mentalita může být odlišná také podle toho, z které oblasti Ukrajiny jsou, ale jejich pracovitost je nezpochybnitelná. Často se nechovají, jako by tu byli doma, protože my jim také často dáváme najevo, „jak nás už strašně unavují“ a že se těšíme, až konečně odtáhnou. O to obtížněji se jim sžívá s naším prostředím.
Myslím si, že nemůže být nikoho, kdo by tohle nevěděl a měl důvod chovat k Ukrajincům jako národu zášť. Má ji Putin, ale proč my?
Zášť vůči Ukrajincům si u Okamury vykládám tak, že on je prostě takový zlý člověk, který tak vábí podobně založené voliče. Jeho volební program „přímé demokracie“ s referendy o našem vystoupení z EU a NATO spoléhá na voliče, kterým se demokracie s jejími těžkostmi po třiceti letech už omrzela, a prahnou po něčem poněkud totalitárnějším. A to je to, oč Okamurovi jde.
Autor: Ondřej Vaculík