Nic jsem nevěděl ani o Serhiji Žadanovi, jehož nový román Jazz na Donbase představil překladatel Miroslav Tomek. Žadan je jeden z nejúspěšnějších současných ukrajinských spisovatelů, narodil se v roce 1974 v Luhanské oblasti, a kromě své literární činnosti vystupuje se skupinou Žadan i Sobaky, organizuje literární festivaly a jiné kulturní i politické akce. Charkov, kde žije, neopustil ani ve chvíli, kdy na kraji města stála ruská armáda.
Na posledním literárním setkání společně vystupovaly tři překladatelky: Jekaterina Gazukina, Tereza Chlaňová a Alexandra Vojtíšková, které někdy i společně překládají. Tak se mi dostala do rukou sbírka miniaturních povídek či esejových črt Artema Čecha Bod nula. Spisovatel a esejista Čech, vlastním jménem Artem Oleksandrovyč Čerednyk, se narodil v roce 1985 v Čerkasech. Čtyřiašedesát minipovídek z vojenského prostředí přeložilo sedm překladatelek. (Zvláštní: Z ukrajinštiny překládají, a ukrajinistice se věnují zejména ženy. A některým se tak stalo pouze náhodou, když na anglistice už nebylo místo. Na ukrajinistice tomu bylo naopak. A pak si ten obor a Ukrajinu zamilovaly.)
Čech rukoval jako branec na vojnu v době té první války, která od roku 2014, kdy Ukrajina přišla o Krym, už hořela na Luhansku a na Donbase, kde Ukrajinci hájili svá území proti proruským separatistům. Ještě v o tzv. přijímači píše: „Za tu dobu se mi barvy na pixelce (vojenská uniforma, pozn. O. V.) setřou do světle okrové, nohy mi ztvrdnou a zmozolnatí, čekají mě nové zkoušky, kluci, útvar, určitě i válka, možná i zmrzačení nebo smrt… Ale zatím jsem jen bažant, jsem cítit čerstvým potem a ranním Givenchy, jsem zasažený tím, co jsem viděl, a sklíčený předtuchou nevyhnutelnosti. No a můj ataman stojí támhle, pupkatý kokot v británce s vyholeným zátylkem.“
Vši, blechy, invaze myší, bláto a bláto, zima a konečně jaro, pak vedro a vedro a vojenská mašinerie, v níž se idea celistvé a svobodné Ukrajiny vytrácí: „Za celou dobu jsem nepotkal jediného vojáka, kterému by se vyhnula frustrace, zklamání a naprostá nedůvěra vůči státu. (…) O patriotismu, zdá se, mluví už jen prezident. Zbytek mlčí. Dokonce ani nepohřbívá mrtvé. (…) A vrchním velitelem veškerého toho karnevalu je Jeho Veličenstvo Sovětština.“ No ovšem, to je nám vlastně společné! Promoření sovětštinou, z něhož se Ukrajina tak strastiplně snaží osvobodit. Už více než deset let. Podaří se to?
Autor: Ondřej Vaculík