Vaše škola jede na plné obrátky už jedenáctý rok. Jak se to stane, že si prostě založíte školu?
Začátky waldorfského učení byly v Plzni na 15. základní škole, ale fungovaly tam jen jednotlivé třídy. Ta škola nebyla zaměřená přímo na tento typ vzdělávání. Měli tam kromě waldorfského modulu i další jako je výtvarný či hudební. Měli jsme tam syna v první třídě, po waldorfské školce, a byli jsme s tímto směrem vyučování spokojeni. A jednou přišla paní ředitelka a řekla nám, rodičům, že naše třídy končí, že nejsou pro školu udržitelné. Začali jsme hned hledat jinou školu, která by waldorfské třídy vzala pod sebe, nechtěli jsme zakládat soukromou školu. Tak trochu jsme čekali, že tu školu za nás někdo založí. To se nestalo, takže jsme se s některými rodiči domluvili, že to pro naše děti uděláme sami. A stalo se, založili jsme základní školu, aniž bychom tušili, do čeho se hrneme.
Naznačujete, že začátky byly náročné. Co vás překvapilo nejvíc, v čem jste třeba narazili?
Administrativa. To bylo a vlastně pořád je něco neuvěřitelného. Pracovala jsem roky v účtárně, jsem ekonom, dělali jsme spoustu výkazů s pojených s dovozy a vývozy zboží, prostě velké množství papírování. Co ale bylo spojené se školstvím, se školou, která vlastně ani nefungovala, to mě šokovalo asi nejvíc na začátku. A dodnes to trvá, administrativa spojená s provozem škol bobtná dál.
Jaké byly reakce vašeho okolí, když si tak prostě zakládáte školu pro svoje děti?
Tak do očí nám nikdo samozřejmě nic neřekl, ale mysleli si, že jsme blázni. Já ekonom, manžel kybernetik, ani jeden ze školství. Celkem nás bylo deset zakladatelů. Šli do toho s námi i někteří učitelé a další rodiče. Ale dnes si myslím, že mamka na mě byla hodně pyšná, že jsme to zvládli a máme školu, která funguje. Velmi nám pomohli a stále pomáhají také manželovi rodiče. Hlídali děti, když byly nemocné, dodnes nám funguje jedna večeře týdně společně s nimi, účastní se akcí, které pořádáme. Bylo by to výrazně těžší bez takových lidí, bez blízkých a přátel.
I po tolika letech si určitě vzpomenete, co bylo tím momentem, který vám v podstatě otočil život naruby? Z ekonomky najednou ředitelkou soukromé školy s odlišným systémem učení.
Obecně jsem o waldorfském učení věděla, syn už školku s tímto systémem absolvoval, nastoupil do první třídy tady v Plzni. Zlomové období ale pro mě bylo, když jsme se setkali s paní učitelkou Ivou Bečvářovou, což je třídní učitelka z waldorfské školy v Praze na Dědině. Ona tenkrát pořádala waldorfskou školu pro rodiče. Takový roční kurz, který nám výuku zprostředkoval. Prošli jsme s ní za ten rok prvním stupněm, učila nás hrát na flétnu, zpívat písničky, které děti zpívají. Učila nás filcovat jehlou, mokré filcování, práci se dřevem, veškeré ty činnosti, co děti dělají. A ke každé té činnosti nám vždycky vyprávěla, proč se to dělá, co to těm dětem rozvíjí, jakým způsobem souvisí hra na flétnu se psaním a jak souvisí manuální zručnost s vývojem mozku a podobně. Mně to tak dávalo smysl a řekla jsem si, tohle přesně chci. Já chci, aby moje dítě tímhle prošlo. Hrozně mě totiž překvapilo, že už ve školách takové ty klasické hodiny ručních prací jako jsme zažívali my, nejsou.
Waldorfské účení v kostce
Waldorfské učení vychází z pedagogických zásad filozofa a sociálního myslitele Rudolfa Steinera a klade důraz na intelektuální rozvoj žáka zároveň s rozvojem manuálních i praktických dovedností. Vyučování se naproti tradičnímu systému liší v zásadních bodech. Den začíná v 8:30 tzv. epochou, která je monotématická a trvá do 10:10 hodin. Jeden předmět, tedy jedna epocha trvá měsíc. Děti na prvním stupni mají například jeden měsíc matematiku, jeden měsíc český jazyk. Během toho jednoho předmětu se střídají různé činnosti. Výuka není složená jen z epoch. Děti se učí pak běžné předměty ve vyučovacích hodinách v délce 45 minut a jsou doplněné o řadu uměleckých aktivit. Odlišností, kterou má waldorfské učení je také slovní hodnocení. Děti nedostávají klasické známky.
