V noci ze soboty na neděli vstal Ježíš Kristus z mrtvých. Proto v sobotu po západu slunce začíná Velikonoční vigilie neboli Velká noc a tím slavnost Kristova vzkříšení, nejdůležitější bohoslužba celého liturgického roku. Před kostelem se světí oheň, od kterého si mohou věřící zapálit svíčku a odnést si posvěcené světlo domů. Od ohně také kněz zapálí paškál, velikonoční svíci symbolizující Krista a jeho vítězství nad smrtí, a od té pak svíce všech věřících. Tomuto ohni se připisuje ochranná a očistná moc. Uhlíky a popel z posvěceného ohně se dříve sypaly na louky a pole, aby dobře rodily. Této noci, při které křesťané bdí a modlí se, se říká Velká noc, odtud název celých svátků. O velikonoční noci věřící obnovují svůj křestní slib a mnozí dospělí přijímají křest.
Následuje neděle, Boží hod velikonoční, vlastní den oslav Velikonoc, kdy křesťané slaví Zmrtvýchvstání Páně. Podle Bible jako první Ježíše viděla a v jeho vzkříšení uvěřila Máří Magdalena, učedníci však pochybovali, dokud Ježíše neviděli i oni. V kostelích se slouží oslavné mše a všechno má slavnostní atmosféru. Po půstu se může opět začít jíst maso. Na Boží hod se světily velikonoční pokrmy (mazance, vajíčka, chléb, beránci). A kdo v ten den okusil posvěceného beránka, našel podle pověry ztracenou cestu v lesích. Hostina na Boží hod velikonoční podle tradice začínala masovým vývarem a pak se podávalo různě upravené, většinou ovšem pečené, jehněčí, telecí nebo kůzlečí maso. Na slavnostně prostřeném stole ale nikdy nesměl chybět beránek – pokud nebyl opravdový z masa, musel být alespoň upečený ze sladkého těsta. Každý, kdo přišel na návštěvu, dostal kus z posvěcených velikonočních dobrot. V některých krajích jedli svěcené jídlo vestoje v kostele, jindy jím hospodář zčásti podělil i zahradu a studnu, aby byla úroda a voda.
Na Velikonoční (nebo také Červené) pondělí se vydávají chlapci a muži koledovat, obcházejí dívky a ženy a „vyšupáním“ jim předávají mladost, pružnost, svěžest a zdraví z vrbových prutů. Vyšlehání má ženy „pomladit“, odtud tedy název pomlázka. Na oplátku ženy na konce spleteného proutí vázaly dříve mužům ozdobné pentle různých barev, které měly různé významy. Podle jednoho z výkladů je pomlázka symbolem oplodňovacího aktu. Tomu nasvědčuje i fakt, že ženy za pošlehání pomlázkou děkují vajíčky, která jsou od pradávna symbolem nového života. Při koledování se odříkávají a zpívají různé velikonoční koledy. Vajíčka jako symbol nového života jsou součástí mnoha velikonočních jídel. Připravují se smažená i různě plněná, dělají se z nich pomazánky, přidávají se do omáček a samozřejmě nesmí chybět ve velikonoční nádivce. Pomlázka se splétá z mladých nejlépe vrbových proutků (ze 4 až 12). Měla by být každý rok nově upletená. Tradice jejího pletení sahá až do středověku. Někde se dosud dodržuje zvyk zasadit pomlázku do země. Protože by měla být upletena z čerstvých proutků, existuje vysoká šance, že přežije a vyroste z ní stromek.
Součástí koledování může být také polévání vodou, takzvaný šmigrus. Někde mládenci polévají ženy, jinde ženy muže. Mezi zvyky Velikonočního pondělí patřilo i objímání stromů, což mělo člověku dodat sílu.
Nesmíme zapomenout ani na velikonočního zajíčka, další neodmyslitelnou součást Velikonoc. Zajíček se považuje za symbol zmrtvýchvstání. Jelikož nemá oční víčka, nikdy nespí. Tradice zajíčka, který nosí vajíčka, dorazila do Čech pravděpodobně z Německa. Zajíc patří k symbolům Velikonoc i proto, že se na jaře často dostává do blízkosti lidských obydlí, kde hledá potravu. Obdobným způsobem se s Velikonocemi pojí i liška. V Čechách a na Moravě se dokonce kdysi první postní neděli říkalo „liščí“. Liška děti obdarovávala nebo jim schovávala preclíky. Ve skutečnosti je pekly maminky po nocích, pak je schovaly na zahradu a malé děti je následně hledaly. Své místo má zajíc v mnoha mytologiích – v egyptské, řecké, čínské a symbolizuje obvykle štěstí, stejně tak ovšem i čas, který je vyměřený životu. Bible řadí zajíce mezi tvory maličké na zemi a moudřejší nad mudrce, takové, kteří symbolizují skromnost a pokoru. Důležité postavení zaujímal symbol zajíce (či králíka) už v předkřesťanských kulturách. Ty jej spojovaly s Měsícem, ve starém Egyptě zase zajíc symbolizoval zmrtvýchvstání boha podsvětí Usira. V antice zajíc doprovázel bohyni lásky Afrodité i jejího syna Erota, symbolizoval štěstí, ale i krátkost lidského života. Germánská mytologie jej zase spojovala s bohyní jara Ostarou.
Křesťanské a pohanské zvyky, v naší zemi obohacené ještě různými pověstmi a pověrami, se během Velikonoc harmonicky prolínají a doplňují a každý si na těchto pestrých svátcích může najít to „své“.
Zajímavost: půst je obvykle vnímán jako křesťanský zvyk. Není to však jen křesťanská tradice, půst v tomto období jako jarní očistu organismu znali a praktikovali již naši dávní předkové i další národy.
