Zelený čtvrtek je den, kdy si křesťané připomínají Poslední večeři Páně, na které Ježíš ustanovil svaté přijímání namísto obětního daru – velikonočního beránka, a po níž byl později v noci v Getsemanské zahradě zatčen. O Zeleném čtvrtku byste měli jíst špenát, zelí nebo třeba salát z kopřiv, abyste byli po celý rok zdraví. Podle jiné pověry byste se měli postit a jíst pouze zeleninu. Ke snídani si ovšem v každém případě dejte den předem upečené jidášky. O Zeleném čtvrtku zároveň začíná velikonoční triduum (třídení). Ten den se konají dvoje liturgické obřady. Dopoledne se v katedrálách setkávají kněží se svými biskupy a obnovují své kněžské sliby. Zároveň se světí posvátné oleje, které se používají po celý rok při udílení svátostí. Večerní obřad v jednotlivých farních kostelech vyjadřuje dvě hlavní události: Ježíšovu večeři na rozloučenou, při níž myje apoštolům nohy a ustanovuje tajemství eucharistie, a Ježíšovu modlitbu v Getsemanské zahradě a jeho zajetí. Název Zelený čtvrtek vznikl nejspíše přesmyčkou původního německého názvu Greindonnerstag (lkavý čtvrtek) na Gründonnerstag (Zelený čtvrtek).
Na Zeleném čtvrtku tedy není nic zeleného. Zvyk jíst špenát na Zelený čtvrtek je lidovým zvykem, který s duchovním obsahem Velikonoc nesouvisí. O Zeleném čtvrtku se nemá nic půjčovat a také byste se neměli s nikým hádat. Odměnou se vám pak budou všechny hádky vyhýbat a peníze si k vám samy najdou cestu. Případně ještě můžete zacinkat mincemi při posledním zvonění zvonů. Když na zahrádce ještě před rozedněním zatřesete stromy, měly by urodit více ovoce. Rostlinám zasazeným na Zelený čtvrtek prý neublíží žádná havěť a budou krásně zelené a šťavnaté. Ještě před východem slunce by měly hospodyně zamést dům a vynést smetí na nejbližší křižovatku, aby se zbavily blech. Neuškodí prý ani zvonění paličkou o hmoždíř, což prý ze stavení vyžene hmyz a myši. Krajíc chleba namazaný medem a snědený před východem slunce chrání na rok před uštknutím hadem i bodnutím vosou, hozený do studny zajistí dostatek vody. Večer na Zelený čtvrtek po odeznění modlitby Sláva na výsostech Bohu (Gloria in excelsis Deo) umlkají zvony a odlétají do Říma pro požehnání Svatého otce. Pokud by některý zvon neodlétl, přineslo by to obci neštěstí. Někdy se tvrdí, že zvony odlétají proto, že se bojí řehtaček. Letí zcela tiše, první ty nejstarší, které znají cestu, na konci malé, aby se neztratily, průvod uzavírají Zikmund z chrámu svatého Víta a Marie z Týnského chrámu – veliké české zvony, které již po léta slouží jako stráž. Kudy přesně zvony letí a jak překonávají Alpy není známo, jsou ale na tomto letu neúnavné - neexistuje žádná zpráva o tom, že by snad některý z nich let někdy nevydržel nebo se cestou ztratil. Když zvony doletí do Říma, papež jim požehná za věrné služby církvi a zvony letí zpět. V kostelích od čtvrtečního večera zavládne až do Bílé soboty ticho a zvonění nahradí děti s řehtačkami. Jejich zvuk prý vyhání nečisté síly z domů a stavení.
Na Velký pátek si křesťané připomínají ukřižování Ježíše Krista. V ten den se konal soud, Ježíšovo ukřižování i pohřeb. Podle Bible zemřel Ježíš na kříži ve tři hodiny odpoledne. Proto se přibližně v tento čas křesťané scházejí k zvláštní bohoslužbě, jejímž centrem je kříž, a přednáší se modlitby za bolesti celého světa (rozdělení, války, špatné vztahy, nejednota...). Velký pátek je zároveň postním dnem. V některých krajích se půst dodržoval velmi přísně a mohl se narušit pouze jídlem z ryb. Když si někde rybí maso nemohli dovolit, pekli místo něj bramborové těsto ve formě s podobou ryby. Na Velký pátek se také připravovala nejčastěji hustá polévka z kysaného zelí a brambor někde také špenát, hrách, jáhly, čočka nebo sladké knedlíky se sušeným ovocem, tedy jídla z potravin, které byly v každé domácnosti. Velký pátek je dnem smutku, ticha a rozjímání. Výzdoba kostelů bývá prostá a chudá, bez květin a svící na oltáři. Na připomínku Kristova utrpení se v kostelech konají jen zvláštní večerní obřady.
V kostelích se nekonají mše, pouze se čtou evangelia ze Starého zákona a zpívají se (bez doprovodu varhan) pašije svatého Jana – a právě při nich se otevírá zem, sklepení starých hradů, hory a skály, a na krátkou chvíli se lidským očím odhalují ukryté poklady, například templářský poklad ve sklepení tvrze v Čejkovicích, poklady na zřícenině hradu Zubštejn, pod hradem Rokštejn u Brtnice a ve zbytcích starého hradu Mydlovary, nebo loupežnický poklad pod zříceninami skalního hradu Rotštejn v Českém ráji. Velikonoční poklady se skrývají i ve skále, na které stojí hrad Český Šternberk: při čtení pašijí prý kamenná stěna pukne a sypou se z ní zlaté mince přímo do řeky. Totéž platí i pro skálu pod Kozím hrádkem u Tábora, kde kdysi pobýval Jan Hus. Také rozkvétá zlaté kapradí, dávný spojenec všech hledačů. Při „pašijí hlase“ se otevírá památná a pověstmi opředená hora Blaník, kde spí svatováclavské vojsko. Další šiky svatováclavského vojska se ukrývají pod hradem Kunětická hora anebo pod vyšehradskou skálou v Praze. Legendární je rovněž bájné vojsko Slavníkovců, dřímající pod kopcem Oškobrhem, zatímco zpod Velké Čantoryje a Lysé hory mohou vyjet jindy dřímající slezská vojska. Pohybovat se tedy na Velký pátek nejen kolem Velkého Blaníku je sice velmi lákavé, ale může to být také životu nebezpečné. Vysněný poklad pro někoho nemusí mít podobu hromady zlata, ale třeba výletu do hluboké minulosti. Povést by se to mohlo třeba na hradě Hasištejně nad Chomutovem: na Velký pátek se hrad má podle legendy objevit v celé své bývalé kráse s panstvem i služebnictvem. Ve své původní kráse prý z hlubin země vystupuje i dávno zaniklý hrad na Kákovském hřebeni jižně od Nepomuku nebo kostel sv. Mikuláše pod Krudumem. Kromě toho se na Velký pátek vodníci prohánějí na souši na koních a čarodějnice vás můžou uhranout. Tak praví staré české pověsti...
Na Velký pátek má být země v klidu, nemá se rýt ani kopat, ani pohnout byť jen s jedinou hroudou hlíny, nemá se pracovat na poli nebo v sadech. Není dobré nic půjčovat ani si půjčovat. Půjčená věc by mohla být očarovaná. Také se nesmí prát, protože by se prádlo nenamáčelo do vody, ale do krve Krista. A pak je tady kouzelná voda, která má o Velikonocích zvláštní moc. Na Velký pátek byste měli zajít ke studánce nebo k prameni a omýt si ve vodě alespoň obličej, prý pak budete krásnější. Velkopáteční voda léčí oční neduhy, bolení hlavy i horečku, a když se s ní zadělá těsto, chrání chléb před zplesnivěním. Ze stejných ochranných důvodů se v ní plavil dobytek a vykrápěla se stavení i chlévy. V oblastech, kde žili tkalci, se předly takzvané pašijové nitě; několik stehů v šatech prý dokázalo odehnat zlé duchy. Ještě lepší byla košile sešitá pašijovými nitěmi, ta údajně ochránila svého majitele před blesky.
Bílá sobota je pro věřící dnem ticha a očekávání. Křesťané se stále postí a oplakávají Ježíše Krista ležícího v hrobě. Po celý den se nekonají žádné liturgické obřady. Lidé chodí do ztichlých chrámů navštěvovat takzvané Boží hroby a vše směruje k večerní vigilii, samostatné liturgii připomínající Kristovo zmrtvýchvstání. Označení Bílá se odvozuje od barvy roucha nových křtěnců, kteří bývali v rané církvi přijímáni do společenství věřících právě v předvečer Kristova zmrtvýchvstání. Bílá barva symbolizuje čistotu, naději a také nový život.
O sobotě se ale také bílilo a uklízelo. Příprava na Hod boží velikonoční musela být důkladná. Je to čas na pečení velikonočních beránků, mazanců a věnců, k jejichž slazení se používala místo cukru sladká smetana, v některých krajích se mazanec plnil tvarohem nebo se namáčel do vína. Jako hlavní chod se v sobotu podávala nádivka, které se říkalo také sekanina, sekanice nebo snítek, případně "hlavička". Důležité jsou do ní mladé kopřivy. Velikonoční nádivka byla jakýmsi přechodem mezi půstem a hodováním. Název hlavička se velikonoční nádivce dával údajně proto, že měla připomínat trnovou korunu. Jiní zase tvrdí, že je to díky telecí hlavě, jejíž maso se do nádivky dříve dávalo. V žádné domácnosti nesměl chybět prostřený stůl, velikonoční beránek a jidáše. O Bílé sobotě se začíná s pletením pomlázky nebo zdobením vajíček. Tento den po Gloria se vrátí zvony z Říma a zvoní: „Byl jsem tam! Byl jsem tam!“ Toto zvonění má prý kouzelnou moc – když při něm hospodyně zamete dům, nebudou se v něm po celý rok držet švábi; pokud se při něm člověk umyje v pramenité vodě, bude celý rok zdráv; ovocnými stromy v zahradě se má zatřást, aby se probudily, a rovněž by se měly postříkat vodou (nebo potřít čerstvě zadělaným těstem), což jim prý na celý rok dodá sílu.
Zajímavost: V průvodu zvonů letících do Říma se objevují i někteří podivní hosté. Zvonový kov se totiž ani po rozlití (roztavení) nezbavuje povinnosti vykonat každoroční pouť do Říma, a tak jedna pověst vypravuje, jak dělostřelci v bitvě na Piavě (1918) postrádali o velikonoční noci svá děla.
Pověst ze slovenské Levoči zase vypráví, že levočský zvon jednou dokonce celou cestu nesl s sebou i studenta, který chtěl vidět Řím.
