V uplynulém týdnu mi nezávisle na sobě sdělili tři různí lidé stejnou věc: Prý nevadí, naopak je dobře, když mluvím pokaždé o něčem jiném, že to, co bych já provinile nazvala a duše hop sem, hop tam je pro ně právě zábavné. I osvěžující, zejména když je to krátké. Jednou z těch tří byla devadesáti sedmiletá pianistka prstů již zchromlých, ale ducha jasného: „Nezlob se, Olinko, já už dlouhé knížky číst nemůžu, já se na ně nesoustředím, jsem stará…Ale tvoje dopisy, to je akorát, pokaždé o něčem jiném, na to dokážu myslet, celý den si pak s tebou povídám…“