Linda Piknerová: Ambazonie: v konvoji napříč nejnestabilnějším regionem Kamerunu

Pro pochopení příčin současného stavu musíme jít do období kolonialismu, kdy původně německý Kamerun přešel po 1. světové válce pod Společnost národů, která výkon mandátní správy svěřila Británii a Francii. Německé „předání“ proběhlo poklidně a bylo součástí poválečného uspořádání světa, jehož součástí bylo potrestání viníka 1. světové války a jeho mezinárodní oslabení na úkor právě dvou hlavních vítězů – tedy Británie a Francie. Výsledkem byl vznik „dvou Kamerunů“, z nichž jeden, menší, ovládali Britové zavádějící angličtinu a svůj právní a vzdělávací systém a druhý, řízený Francouzi z Yaoundé, opírající s o francouzský občanský zákoník a francouzštinu. Mimochodem něco podobného najdeme v Kanadě, kde vedle sebe také paralelně existují dva jazykové a správní systémy, nicméně díky demokratické formě vlády a fungující federaci se tady kamerunský scénář neodehrává.

Když v 60. letech 20. století vyhlásil Kamerun nezávislost, byla severní část Brity ovládaného území připojena k sousední, rovněž anglofonní (a britské) Nigérii, zatímco jižní se stala součástí jednotného a převážně frankofonního Kamerunu. Klíčem pro rozdělení britského území bylo referendum, v němž hlavní slovo mělo náboženství. Severní anglofonní Kamerun volil spojení s Nigérií, jejíž severní oblasti jsou také převážně islámské, křesťanský jih si vybral spojení s Francouzi s tím, že nový stát bude federací. Ta vzala za své v roce 1972, kdy vláda v Yaoundé začala prosazovat centralizaci a omezování angličtiny, jejímž symbolem se stal prezident Paul Biya. Ten je v současnosti ve svých 94 letech nejstarší hlavou státu na světě a společně se svou extravagantní manželkou Chantal se považují za nenahraditelný první pár, jenž nejlépe ví, co jeho lidu svědčí. Konečně silnice mezi Yaoundé a Doualou, kterou asi z 5 kilometrů tvoří jediná dálnice v zemi, lemují větší a menší plakáty manželského páru, který děkuje svým příznivcům a slibuje, že v dosavadní práci vytrvá. Nadšení z dálničního přivaděče k letišti, z něhož se prostý lid moc nedaruje, protože nikam nelétá, vystřídá rychle realita kamerunské infrastruktury, pro kterou jsou typické kolony, neschopnost držet se při jízdě v pruhu, absence používání přileb na motorkách a přetížené kamiony, končící v příkopech kolem jediné spojnice mezi dvěma největšími městy. Ačkoliv změny a pokrok jsou v rozvoji země jsou patrné, rozhodně nejsou dostatečné a nutně se návštěvníkovi v hlavě zrodí myšlenka, zda by důchodce Biya neměl podzim svého života trávit jinak než udržováním vlastního kultu osobnosti.

Právě kousek za Doualou, kde se nachází ekonomické a obchodní srdce země, začíná region Ambazonie, do jehož centra Buea směřuje poměrně dost turistů, a to z důvodu výstupu na nejvyšší horu v zemi. Čtyř tisícovka je velkým lákadlem milovníků horských výšlapů, kteří neváhají podniknout cestu do střední Afriky v představě, že právě tady je čeká nezkažený kus planety. Opak je pravdou, protože pokud někde v Africe vládne korupce, je to Kamerun, jehož policisté patří k tomu nejhoršímu, co v Africe můžete potkat. Konkurenci mají ovšem v sousední Nigérii, kde to je skutečně horší. Samotná Buea nepatří zrovna k turisticky vybaveným místům a přestože můžete všudypřítomné odpadky považovat za autentickou součást země, možná by prospělo využít ekonomický potenciál poněkud konzervativněji a nabídnout cizincům čisté zázemí, za které by rádi platili.

Buea je hlavním městem Ambazonie, ze které vede jediná pozemní cesta směrem k nigerijské hranici, která je od roku 2016 předmětem ozbrojeného násilí a nesčetných útoků, jež z ní dělají jednu z nejnebezpečnějších spojnic mezi africkými státy. Příčinou eskalace násilí se v roce 2016 staly násilně potlačené protesty učitelů a právníků proti další centralizaci a tlaku z Yaoundé a následná vlna násilí na obou stranách. Vypalování vesnic, vznik obrovského počtu vysídlených osob a snaha o fyzickou likvidaci odpůrců režimu způsobila, že Ambazonie, jejíž jméno je odvozeno od zálivu Ambaz, se stala synonymem jedné z největších bezpečnostních krizí v současné Africe. Zatímco prezident Biya tvrdě povstání potlačuje a rozhodl o posílení vojenské přítomnosti v této části země, jeho odpůrci upozorňují na faktické nedostatky jeho politiky a skutečnost, že další tvrdost vůči angolofonní menšině vyvolá jen další vlnu odporu.

Klíčové spojení mezi Buea a Nigérií zajišťuje silnice vedoucí k hraničnímu přechodu Ekok. Sedmihodinový průjezd je možný jen v konvoji, vyjíždějícím z vojenského velitelství dvakrát týdně a zajišťujícím relativně bezpečnější průběh cesty hlavně pro pravidelné autobusy pendlující mezi Kamerunem a Nigérií. Pokud si kladete otázku, proč by tady někdo jezdil, odpověď je jednoduchá – z Nigérie se do Kamerunu dováží množství zboží, a přestože Nigérie je prorostlá korupcí a všudypřítomnou mizérií, hned při překročení hranice v Ekoku je patrné, že stav silnic, domů i dostupnost zboží je vyšší než v Kamerunu. Lidé proto pragmaticky jezdí na hranici, kde se překládá zboží, aby nakoupili to, co v Kamerunu, který má obrovský přístav v Douale, chybí.

Konvoj jezdí v noci a po opuštění hranic města Buea je vašim úkolem jet co možná nejrychleji a průjezd Ambazonií zkrátit na minimum. První a poslední auto patří armádě, mezi nimi jsou autobusy a osobáky, přičemž vzhledem k tomu, že místní řidiči cestu dobře znají, musíte se jako řidič-cizinec přizpůsobit tempu, které je místy doslova vražedné. Škoda jen, že armádní řidiči mají pocit, že znají cestu tak dobře, že nemusí dávat pozor, takže když do vás po 4,5 hodinách nabourá jejich auto zezadu, trochu to člověka překvapí. Ještě víc však udiví to, že zatímco vaše auto nehodu přežije bez újmy, armádní vůz má na odpis přední nárazník a chladič. I to však patří k cestě napříč Ambazonií, při které míjíte zavřená a zhasnutá stavení a až do příjezdu na hranici prakticky nepotkáte člověka. Hranice v Ekoku pak člověku připomene, že by si měl vážit života v Evropské unii. Celý proces zabere čtyři hodiny a na konci zjistíte, že vám stejně nedali jedno potřebné potvrzené, protože nemají příslušné elektronické zařízení, jež by bylo schopné skenovat povinně vygenerované QR kódy. To, že se v Ekoku stala někde mezi přepážkami chyba, zjistíte až při odjezdu z Nigérie, kdy se jiný úředním přihlásí o úplatek s tím, že vám jejich prohřešek odpustí, když mu zaplatíte.

Autor: Linda Piknerová, Ph.D. linda.piknerova@gmail.com, analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.