Když ministr zahraničí před pár dny navštívil Maroko a hovořil o existenci tzv. „Marocké“ Sahary, způsobil diplomatům větší vrásky, než si mohl běžný pozorovatel mezinárodního dění všimnout. Macinkou použité označení má však nejen hluboce symbolický význam, ale také ryze praktický dopad, jehož důsledkem může být umrtvení obchodních vztahů se sousedním Alžírskem, které právě kvůli otázce kusu Sahary má s Marokem uzavřenou pozemní hranici.
Oficiální cesta do Maroka, které je rozhodně perspektivní ekonomikou, měla podpořit česko-marocké obchodní vztahy, k jejichž rozmachu přispívá i jedna z mála poboček CzechTrade v Africe. Oslavné ódy na marockou pohostinnost, kulturu, fungující infrastrukturu a za čtyři roky spolupořádané MS ve fotbale však nečekaně narušil projev našeho ministra, jenž použil spojení „Marocká Sahara“ jako pojmenování pro kus území, o němž se několik desítek let vedou spory mezi Marokem, Alžírskem a do roku 1979 také Mauretánií a jehož obyvatelé se hlavně stále nevzdali naděje na získání nezávislosti. Mluvit o „Marocké Sahaře“ tedy není ničím jiným, než stvrzením marockého územního požadavku a jednoznačné přiklonění se v otázce „posledního nedekolonizovaného území“, jak Západní Saharu označuje OSN, na stranu Rabatu. Pochopitelně nám může být jedno, co si OSN myslí, nicméně bychom měli rozumět křehké dynamice mezinárodních vztahů v severozápadní části afrického kontinentu, která má kořeny hluboko ve 20. století. A to, že obě Trumpovy administrativy jsou jednoznačně na straně Maroka a podporují jeho požadavky na ovládnutí zdánlivě prázdného kusu země pokrytého pískem spíše reflektuje priority prezidentova zetě Jareda Kushnera obchodujícího s fosfáty, nežli skutečnou znalost regionu a zájmy České republiky.
Západní Sahara představuje kus území táhnoucího se od jihu Maroka podél Atlantiku až k hranicím s Mauretánií. Historicky se jednalo o jedno ze dvou afrických území ovládaných Španěly, kteří k pobřeží měli relativně blízko díky nedalekým Kanárským ostrovům a po Berlínské konferenci 1884-1885 ho ovládli. Španělský územní zábor navzdory faktickému úpadku kdysi věhlasné koloniální mocnosti přežil až do 20. století, kdy se tzv. Španělská Sahara stala nedílnou součástí frankistického Španělska, které území označilo za svou provincii. Záměr udržet si nadvládu nad masou písku byla stvrzena také ústavně deklarovaným právem tamních obyvatel praktikovat islám, což v zemi, která v roce 1967 zakázala jakoukoliv jinou víru než katolickou, bylo naprosto revoluční. Důvody byly ryze pragmatické, a sice udržet si loajalitu kočovných kmenů, které o sobě začaly až ve 2. polovině 20. století mluvit jako jedné politické entitě – Sahařanech.
S postupující dekolonizací se otázka Španělské Sahary objevovala stále častěji, a to úměrně tomu, jak se zhoršovala politická pozice Franka, který v 60. let začal čelit hrozbě odtržení Kanárských ostrovů. Aktivismus ze strany afrických států nahrával kanárské nezávislosti, stejně tak jako ztráta druhé ze španělských afrických držav – dnešní Rovníkové Guineje, která vyhlásila samostatnost 1968. S koncem frankistického režimu v polovině 70. let byla zjevná ochota předat moc do rukou tehdy už Západosahařů, jež vytvořili společnou identitu jen proto, aby si jejich území okolní státy nerozporcovaly. Nastala tak paradoxní situace, kdy Madrid byl ochoten domluvit se s hnutím POLISARIO, označujícím se za jediného legitimního představitele Saharské arabské demokratické republiky, zatímco Maroko, Mauretánie a Alžírsko nikoliv. Madrid věřil, že pokojné předání moci přispěje k ochraně jeho ekonomických zájmů, zejména v oblasti těžby fosfátů a rybolovu, naproti tomu okolní státy věřily, že realizují vizi „Velké/ho“ Maroka/Mauretánie/Alžírska. V únoru 1976 madridská vláda stroze oznámila OSN, že po 92 letech její přítomnost na Sahaře končí, čímž Maroko začalo realizovat svou vizi vytvoření velkého státu zahrnujícího kromě Západní Sahary ještě část Mauretánie, Alžírska a dokonce Mali. Zběsilé sny jediné severoafrické monarchie narazily na ozbrojený odpor POLISARIA podporovaný Alžírskem, který vizi Velkého Maroka dal poněkud těsnější kontury.
Zatímco Mauretánie už v roce 1979 pochopila, že angažovat se v boji nemá smysl, což konečně souviselo také s notně omezenými lidskými kapacitami sice obrovské, ale takřka liduprázdné země, Maroko a Alžírsko zůstaly v konfliktu naplno zaangažovány. Výsledky byly a jsou rozporuplné. Obě země se vzájemně nesnáší, o čemž nejlépe svědčí uzavřené pozemní hranice. Pokud budete tedy mít touhu navštívit obě země po souši, musíte nejdříve z Mauretánie do Alžírska, pak se vrátit a do Západní Sahary vstoupit opět z Mauretánie. Osud Západní Sahary postupně přestával svět zajímat, a to především proto, že Maroko postupovalo v otázce Západní Sahary velmi chytře a strategicky. Zavázalo se k poskytnutí autonomie, díky podpoře EU získalo prostředky na programy zlepšující životní podmínky v tomto jinak zcela periferním kusu země, postavilo až k hranicím Mauretánie perfektní silnici a zaručilo Západosahařanům všechno s výjimkou referenda o nezávislosti. Když do Západní Sahary dnes přijedete z Mauretánie, budete mít pocit, že jste zkrátka v Maroku a nic nebude nasvědčovat o existenci nějaké svébytné alternativní politické entity. Praktický přístup k okupaci Západní Sahary z ní učinil okupaci faktickou, o které už ani příliš neuvažujeme jako o nelegitimní.
Rostoucí obliba Maroka coby stabilní a bezpečné země učinila z otázky Západní Sahary v zásadě irelevantní téma. Maroko je dnes nejnavštěvovanější zemí Afriky a v počtu turistů předčí i Čechy milovaný Egypt. Skvělá silniční i železniční infrastruktura je v Africe neobvyklá, stejně tak jako dobře fungující a celkem levné letecké spojení s celou Evropou, neexistence vízové povinnosti a všeobecně přívětivá atmosféra, tolik odlišníá od otravného egyptského domáhání se bakšiše. Francouzský vliv je v zemi patrný nejen v podobě jazyka, ale také skvělých pekáren a přítomnosti sítě Carrefour, o které si můžeme nechat v Česku zdát.
Západní Sahara přestala být otázkou mezinárodních konferencí i díky postoji USA, které se jasně postavily na stranu marocké vlády, která na oplátku v roce 2020 navázala diplomatické vztahy s Izraelem.
Ačkoliv by se tak mohlo zdát, že téma Západní Sahary je „fait accompli“, tedy vyřízeno, vyjádření ministra Macinky zarezonovalo v sousedním Alžírsku, pro které se rozhodně o uzavřenou věc nejedná. Historicky silné obchodní vztahy mezi námi a největší africkou zemí tím dostaly facku.
Linda Piknerová, Ph.D. linda.piknerova@gmail.com, analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
