Nebeské jezdce jsem viděl v roce 1969 jako patnáctiletý a po mnoha letech podruhé nyní . Tehdy to pro mě byl vhled do dění a světa, který byl nám víceméně utajován a jeho důležitost byla nejen popírána, ale v dalších důsledcích i kriminalizována. Řada našich statečných letců Spojeného království neušla odsouzení a kriminálu jako „agenti imperialismu“ či jiné „podvratné živly“. Jejich hrdinství a vlastenectví bylo potrestáno naprostým zatracením.
Některé situace a scény z filmu, jenž byl režisérem Jindřichem Polákem natočen černobíle (aby bylo možno využít autentických, dokumentárních záběrů), jsem si , jak jsem nyní zjistil, vštípil do paměti dosti přesně. Zejména konec filmu, kdy tři českoslovenští letci ze ztroskotavšího bombardéru (dvoumotorový Veckers Wellington) v moři, se sice zachrání na nafukovacím člunu, ale nezachrání, protože je nikdo nezachrání. Tato trojice, ztělesňovaná herci Jiřím Bednářem coby Študentem, Jiřím Hrzánem jako Prckem a Svatoplukem Matyášem, tvoří hlavní hrdiny filmu, a nikdo z nich už nežije. Prcek Hrzán je zadním střelcem, jímž býval i Jánský. Pozice zadního střelce je o to těžší, že nemá žádný vliv na manévrování letadla.
Přestože se celý děj odehrává v Británii, natočen byl u nás vyjma záběrů na pomníky padlých vojáků z Československého vojenského hřbitova v Brookwoodu. Těmito truchlivými záběry film také začíná - a truchlivě i končí. Není to tedy žádný hrdinský epos o vítězství s oslavou vítězných hrdinů, které jsme mohli připomínat až ve svobodné době a kteří pochopitelně zastínili všechny ty padlé, jichž bylo nepoměrně více.
Film Nebeští jezdci je více - v podstatě toliko - o těch padlých, zraněných a zmrzačených. Tím je sice blíže realitě, což zároveň ale více souznělo s tehdejším komunistickým ideologickým náhledem, byť již poněkud „obrozeným“, na vliv a úlohu západního odboje: „Popřít ho sice nelze, ale můžeme ho představovat jako více méně zbytečnou ztrátu na lidských životech (a to je také případ atentátu na Heydricha), která nám osvobození nepřinesla, to byla Rudá armáda.“ Tak se také i v Nebeských jezdcích nikdo z našich letců nevrací jako vítěz.
Na druhé straně absence happyendu vytvořila o to působivější dílo, v němž ztroskotá i osobní vztah mezi Študentem a anglickou dívkou; je to jakýsi antikýč, čemuž se už nevyhnul film Tmavomodrý svět, který vznikl ve svobodných poměrech.
Z tohoto úhlu pohledu se mi Nebeští jezdci nyní líbily ještě více! Film se pak stal trezorovým, přestože – pokud vím - nikdo z tvůrců se neocitl na černé listině. Asi znovu vadilo samo to téma.
Nicméně Filip Jánský se podobným tématům věnoval i v další své beletristické tvorbě (Hrušňová alej , Pevnost v poušti, Zkouška důvěry ), která kupodivu až do jeho smrti v roce 1987 u nás vycházela.
Autor: Ondřej Vaculík