"Je to určitě nějaký milník v mojí kariéře. A znamení, že těch sezon už mám na kontě hodně. Dostal jsem se do společnosti hráčů, kteří toho mají už hodně za sebou a nesmazatelně se zapsali do historie české ligy. Toho si moc vážím," svěřil se Tomáš Hořava.
Byl jste před tím utkáním v Českých Budějovicích trošku nervózní, když šlo o tuhle metu? Věděl jsem o tom a samozřejmě jsem to trošku vnímal. Ale během zápasu na to nemyslíte, to je pro vás hlavní především vítězství. Takže bylo skvělé, že jsme v Českých Budějovicích vyhráli a já si k tomu mohl vychutnat tohle jubileum.
Co jste si vyslechl v kabině od spoluhráčů? Přišly nějaké narážky typu: Hele, naše legenda. A kluci popichovali, že už toho mám hodně za sebou. Ale že by mi předhodili, že to znamená, že už pomalu končím, to naštěstí zatím nikdo neříká...
Od klubu jste pak na památku dostal dres s číslem 300. Kde najde svoje místo? Zatím je uložený ve skříni. Uvidím, kam nakonec půjde. Můj tchán má hospodu, tam mu občas věnuji dresy. Ať už Viktorky, nebo soupeřů, se kterými jsme se potkali v evropských pohárech. Takže tenhle asi také poputuje do téhle hospůdky.
Do první ligy jste nakoukl poprvé v dresu Olomouce. Vzpomenete si na svůj první zápas? Bylo mi osmnáct a v Jablonci jsem v 80. minutě střídal Vojtu Štěpána. V tu chvíli jsme prohrávali 0:2, ale pro mě to byl velký zážitek. V Olomouci jsem zažil moc pěkné časy, vzpomínám jen v dobrém. V pětadvaceti jsem se přesunul do Viktorky, kde už jsem letos v létě načal sedmou sezonu. Zvykl jsem si tady i s rodinou, jsme spokojení. Jsem moc rád, že jsem tady a mohu být součástí úspěchů, které společně v Plzni zažíváme.
Který ligový zápas považujete za svůj nejpovedenější? Tuším že ve dvou utkáních jsem vstřelil dvě branky a shodou okolností to bylo proti stejnému soupeři, Karviné. Takže asi tyhle dva. A doma ve Štruncových sadech jsem třikrát dokázal vstřelit gól proti Spartě, na to se také nedá zapomenout.
V nejvyšší soutěži jste si do říjnové reprezentační přestávky připsal 38 gólů. Vybavíte si ten nejhezčí? Bylo to před pár lety proti Slovácku. Přiletěl vysoký balon ze šestnáctky, já stál asi pětadvacet metrů od brány a šlo mi to na levačku. Přemýšlel jsem, co s tím udělám. Rozhodl jsem se vystřelit a padlo to tam úplně neskutečně, sám jsem se divili. To byl nejhezčí a asi i nejtěžší gól na trefení.
Fanouškům se vybaví ještě jedna trefa, do sítě Manchcesteru City v Lize mistru... Pro mě to je další nezapomenutelný zážitek. Champions League a zápas v Anglii. K tomu jsem vstřelil gól a přestože jsme prohráli, odvedli jsme tam velice slušný výkon.
Je vám 31 let, jak dlouho ještě chcete hrát? Těžko říci. Když použiji frázi, tak řeknu, že jdu zápas od zápasu. Cítím se dobře a pořád chci ještě hrát. Věřím, že když mi bude sloužit zdraví a výkonnost tomu bude odpovídat, přiblížím se trošku té metě čtyř stovek utkání.
