Během půl století dlouhého období tvůrčí práce prošla tvorba Pavla Mutinského několika tématickými okruhy, které zahrnují civilizační tematiku, město, krajinomalbu a figurální malbu, především ženský akt. Osobitými parafrázemi rovněž reagoval na známá díla známých autorů. Malbou také zaznamenal atmosféru exotického prostředí díky četným zahraničním cestám po severní a západní Africe, Blízkém a středním východě a jihovýchodní Asii. Za formálně jednotící rys jeho malířského výrazu lze považovat strukturální kompozice, které začal vytvářet už v rané fázi svého uměleckého vývoje, ještě před polovinou sedmdesátých let. Vlivem svého prvního mentora malíře a grafika Vladimíra Havlice si jako mladý adept umění prošel etapou poctivého malířského řemesla, školou klasické olejomalby. Nechával se inspirovat poetismem Vítězslava Nezvala, blues Václava Hraběte, také lidovou písní a především hudbou. Oblíbil si hudbu období baroku, varhanní koncerty, ale i blues a rockové kompozice, především ty, na starých základech postavené. Celoživotní láskou se mu stala slovenská art-rocková formace Collegium Musicum s fenomenálním skladatelem a klávesistou Mariánem Vargou. Dychtil po výtvarnu, navštěvoval Vladimíra Havlice v jeho lobezském ateliéru, učil se a praxí získával cenné zkušenosti. Maloval vlastní kompozice plné hudby a poezie. Vše tehdy probíhalo v jakémsi zrychleném módu. Havlic byl kvalitním mentorem, uměl probudit kladný vztah k malbě, písmu, k volné i užité grafice, uměl hledat v druhém jeho silné stránky, aby je pak pomáhal rozvíjet, nesnažil se však vychovávat žáka jako svoji kopii. V Havlicově ateliéru byli v téměř každodenním kontaktu do září roku 1975, do doby, kdy Pavel odcházel na studia do Prahy. Záhy začal pociťovat jisté tvůrčí rutinérství a v malbě absenci vývoje, podvědomě cítil potřebu změny, potřebu posunu od lyrické nebo poetické polohy k razantnějšímu, zemitějšímu výrazu. Hnací motor nespokojenosti jej stále více nutil k experimentování s materiály mnohdy sotva představitelnými k využití ve výtvarné praxi. Toto dobrodružné počínání hraničící až s posedlostí se stalo příčinou jeho okouzlení surrealisticko-informelní estetikou a vyústilo až v obsedantní fascinaci strukturami. Experimentoval s akrylátovou disperzí, kombinoval olejomalbu s nátěrovými hmotami, míchal si vlastní tmely, vrstvil laky, obrazovou plochu mnohdy destruoval, aby následná preparace posunula stav na kvalitativně vyšší úroveň. Začal prožívat nová tvůrčí dobrodružství, tvorba se mu stala opět radostí a hrou. Zdá se, že v jeho tvůrčím vývoji nastala další etapa, kdy už začalo být hladké valérové malbě definitivně odzvoněno. Milosrdné řízení osudu ve studentských dobách jej přivedlo ke šťastnému setkání s malířem Milanem Hesem, docentem katedry výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě v Plzni a posléze této katedry vedoucím. Měl velký smysl pro empatii, uměl odhadnout, co se v hlavě mladého malíře - studenta odehrává. Na počátku osmdesátých let začal mít na Mutinského tvůrčí vývoj viditelný vliv. Lidsky si rozuměli, navštěvovali se vzájemně ve svých ateliérech, testovali nové materiály, konzultovali poznatky i mimo školu. Hes vykonával oponenturu Mutinského diplomové práce z oboru malby.
Za formální posun v malbě v širším kontextu středoevropského vnímání obrazu vděčí profesoru Josefu Šteffelovi, který vedl semináře malířské kompozice. Díky němu pochopil způsob, jak vyjádřit prostor bez iluze sbíhajících se linií perspektivy, v dané fázi vývoje jeho malby to znamenalo poznatek zcela zásadní. Následující léta, osmdesátá, znamenala pro malíře Mutinského vstup na profesionální dráhu a nástup překotného tvůrčího rozmachu.
Pavel Mutinský je malíř v grafice a grafik v malbě. Na budování formálního výrazu jeho maleb měla nesporně značný vliv jeho materiálová alchymie, to jest experimenty v oblasti informelu, které rozvíjel a zdokonaloval s posedlostí sobě vlastní. Naučil se pracovat s rastry, strukturami, fragmenty písma, vyhýbá se však nadbytečné popisnosti. V současnosti jako by se vracel zpět k základům, otevírá však nové další dimenze pohledu. Město se mu stává proxy platformou, prostřednictvím které podává svědectví o prázdnotě moderního odcizení a tragičnosti komercionalizované lidské existence. V jednotě s obsahem užívá akční gesta, vyjadřuje výstrahu, burcuje naléhavostí.
Výstava potrvá do neděle 16. června.
PR
