Historie čínské expanze v Africe sahá do 70. let 20. století, kdy vznikl jeden z největších infrastrukturních projektů vůbec, a sice tanzansko-zambijská železnice, která měla vnitrozemské a socialisticky orientované Zambii pomoci vymanit se z její vnitrozemské polohy a napojit ji na tanzanský přístav Dar es Salaam. Projekt byl v zásadě úspěšný, ovšem až do nového tisícletí byl v v podstatě ojedinělým pokusem Čínské lidové republiky etablovat se na kontinentu, který ji v minulosti nikdy nezajímal. Situace se změnila s jejím hospodářským růstem, doprovázeným hladem po nerostných surovinách a z toho plynoucího sebevědomí rozšiřovat svůj mocenský vliv ve světě. Do africké karty ji hrála skutečnost, že Peking nebyl a není v Africe vnímán jako koloniální mocnost, a tak byla jeho přítomnost vítaným zpestřením obvyklých snah Britů, Francouzů, či Američanů udržet si své dominantní postavení. Zatímco Západ měl tendenci svou přítomnost v Africe spojovat se splněním konkrétních politických podmínek, typicky dodržováním lidských práv a dobrého vládnutí, Čína si s ničím podobným hlavu nelámala a začala prakticky každé africké zemi nabízet na první pohled dostupné úvěry na cokoliv. Jedinou podmínkou jejich zisku bylo akceptování politiky jedné Číny, tj. přerušení jakýchkoliv diplomatických styků s Taiwanem. Za zásadní můžeme považovat uznání ČLR ze strany JAR po pádu apartheidu v 90. let 20. století, po kterém vztahy s Taiwanem přerušily všechny země s výjimkou eSwatini. Při veškeré úctě k absolutistickému království na jeho názoru co do globálního směřování kontinentu příliš nezáleží.
ČLR začala v Africe masivně investovat, přičemž vlajkovými loděmi se staly infrastrukturní projekty. Příkladem budiž nová budova Africké unie v centru etiopské Addis Abeby postavená tak, aby důstojně reprezentovala spolupráci všem zemí kontinentu a také důkladně prošpikována odposlouchávacími zařízeními posílajícími data do Číny. Časem se stalo množství odeslaných dat v nočních hodinách natolik podezřelé, že proběhlo vnitřní šetření, z něhož vyplynulo, že Peking ví o chodu nejvýznamnější africké organizace více než její úředníci. Z nepřeberné řady silnic a železnic postavených čínskými technologiemi za využití čínských materiálů a někdy i dělníků stojí za zmínku železnice z již zmíněné Addis Abeby do přístavu v Djibouti, což je v zásadě nejdůležitější spojnice, po které vnitrozemská Etiopie dopravuje zboží ze světa. Tím, že ji fakticky kontroluje Čína, je jasné, jaké zboží do nejdůležitější země Afrického rohu proudí. Podobným příkladem může být železnice z pobřežní Mombasy do Nairobi, původně postavená Brity, ovšem zrekonstruovaná Číňany, kteří na ni vypravují i své vagony. Společně s nově vybudovaným přístavním terminálem postaveným rovněž Čínou proudí do nejvýznamnější východoafrické ekonomiky výhradně čínské zboží zaplavující celý region. Jediná keňská dálnice spojující centrum metropole s letištěm měla ulevit přetížené dopravě, což by se podařilo, pokud by nebyla zpoplatněna tak, že si místní její využívání nemohou dovolit. Výsledkem je, že Keňa splácí obrovský úvěr na infrastrukturní projekt, který místním život příliš neulehčil, za to je pořádně zadlužil. Situace zašla dokonce tak daleko, že keňská vláda oznámila stop stav na jakkoliv další půjčky, protože hrozilo předlužení.
Hlad po surovinách, z nichž se vyrábí třeba elektrobaterie, stojí za čínskými podnikatelskými cestami do střední Afriky. Základnou pro ně je Rwanda, stabilní, fungující a čistá země, jejíž hotely jsou vybaveny čínským nábytkem a v restauracích si z tabletu vybíráte z čínských specialit, za které by se nemuseli stydět ani v Říši středu. Zatímco Evropa pláče, že není schopna baterie vyrábět, neboť nemá přístup k surovinám a draze je nakupuje všude po světě, Čína rozmach elektromobility postavila na kompletním ovládnutí výrobního řetězce.
Aktuálně nejnovější iniciativu Čína vyhlásila směrem k nejchudším zemím světa, z nichž se velká část nepřekvapivě nachází právě v Africe. Jejich produkty mají nově být zbaveny jakýchkoliv cel a mohou být zcela volně do Číny vyváženy. Čína oficiálně argumentuje tím, že tento krok pomůže zemím nastartovat jejich hospodářských růst, ovšem v praxi platí, že země jako Niger či Zambie mohou Číně nabídnout především nezpracované nerostné suroviny jako uran či měď, po nichž Peking přirozeně prahne. Myslet si, že za touto iniciativou je něco více než vidina zajištění si přístupu ke strategickým surovinám, by bylo naivní a to je vlastnost, kterou Čína rozhodně nemá.
Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101