Moskva nejen během celých šedesátých let, ale i v dnešní době dává stále více najevo obavy z vlivu Západu na ruský blok, což se možná nyní ještě stupňuje.
Obsáhlou publikaci o KGB vydala Akademia, nakladatelství Akademie věd České republiky už v roce 2001, ale tehdy tato kniha nevzbudila velkou pozornost, protože se mohlo zdát, že po rozpadu Sovětského svazu jde o téma neaktuální, uzavřené a určené spíše pro čtenáře orientované na politickou represi.
Publikace sleduje vývoj KGB od roku 1917, kdy to byla Čeka, přes dlouhé období NKVD od roku 1922 až po současné KGB od roku 1954. O vznik publikace se zasloužil bývalý agent KGB Vasilij Mitrochin, jenž shromažďování podkladů se věnoval v Sovětském svazu dvanáct let a riskoval při tom život. V kanceláři KGB v Lubjance měl na starosti prověření a zapečetění přibližně tří set tisíc složek archivu zahraniční rozvědky, z nichž opisoval na papírky, které tajně vynášel přes vrátnici, například v botách.
Tak se také dozvídáme, že Lavrentij Berija, třetí a nejkrutější šéf KGB, když byl po Chruščovově převratu v roce 1953 popraven, nebyl odsouzen za spáchané činy během své kariéry, ale za smyšlené spiknutí britských a dalších západních zpravodajských služeb s cílem „oživit kapitalismus a navrátit vládu buržoazie“. To aby se soudruzi, kteří ho soudili, se nedostali do žádné spojitosti s jeho skutečnými činy. Zároveň je to výstižný příklad způsobu práce KGB.
Dále čteme: „Pokaždé, když Rudá armáda intervenovala v nějakém vzpurném komunistickém státě při znovunastolení prosovětské linie - v Maďarsku 1956, v Československu 1968, v Afghánistánu 1979 – sehrávala KGB prominentní roli v tom, co bylo eufeministicky nazýváno proces „normalizace“ . (konec citátu) Napadá mě podezření, jestli po převratu v listopadu 1989 nyní u nás nedochází k jakési plíživé, plouživé proruské normalizaci, vždyť ruská zahraniční rozvědka u nás stále vehementně působí, dohlíží tu a desinformačními kanály nás ovlivňuje možná víc, než si připouštíme.
KGB sice jako sloužila sovětské politické moci, ale velmi ji ovlivňovala, často politiky manipulovala. Na informacích zpravodajců byli závislí a jiné tak zvaně zasvěcené zdroje neměli.
Nejvíce je to patrné na polských událostech od vzniku Solidarity. Jak má moskevské politbyro postupovat vůči defenzívnímu vedení polské komunistické strany v podstatě určovala KGB. Odpovědnost však nesli sovětští politici, kteří pouze změkčovali návrhy KGB a nechtěli přistoupit na ozbrojený střet. Maďarsko 1956 pořád měli v paměti.
U nás se po srpnu 1968 stal největším představitelem sovětského zla Leonid Brežněv. Ve skutečnosti on to byl, kdo rozmluvil tehdejšímu šéfovi KGB Juriji Andropovovi krvavé potlačení té údajné kontrarevoluce v Československu. Andropov byl velmi krutý vládce, a tak bylo celkem štěstí, že po Brežněvovi tak brzo zemřel.
Už po odstranění Nikity Sergejeviče Chruščova se dral k moci vlivný velitel tajné služby Alexander Šeljepin, Brežněv se jevil příliš přívětivým.
KGB už od dob Beriji vždycky usilovala o to, aby měla přímý politický vliv a činila svá politická rozhodnutí prostřednictvím svého člověka. Což se nepodařilo Berijovi, po něm ani Serovovi nebo Šeljepinovi, ba ani Andropovovi, ale až Putinovi, který od roku 2000 vládne v Rusku železnou rukou.
Autor: Ondřej Vaculík