Zatímco kritická diskuse o kolonialismu patří k významným součástem veřejného prostoru ve většině zemí západní Evropy, o čemž konečně svědčí i množství institucí, jež se tématu věnují, v Belgii se dlouhodobě jedná o téma poměrně okrajové. Je to až s podivem, protože zatímco v Německu, Itálii či Francii se hovoří o návratu vystavených artefaktů získaných v době koloniální nadvlády zpět do Afriky, v Belgii tato veřejná diskuse v podstatě neexistuje. Pokud by vás napadlo, že je to výsledek toho, že Belgie byla v koloniálním úsilí druhořadá a v zásadě neměla co do Evropy přivést, svědčí to o nepochopení toho, jak zásadní vliv na povahu soudobé Belgie období od 80. let 19. století do 60. let 20. století mělo.
Jen máloco se stalo symbolem evropského působení v Africe tak silně jako přítomnost Belgičanů v oblasti střední Afriky, sahající do poslední třetiny 19. století, kdy belgický král Leopold II. označil území dnešního Konga za svůj majetek, což i v kontextu ostatních evropských států byl naprosto bezprecedentní krok. Obrovská plocha Svobodného konžského státu se ukázala jako nesmírné bohatá a umožnila malému evropskému království profitovat z průmyslové revoluce. Třeba taková výroba pneumatik byla závislá na těžbě kaučuku, který se v obrovské míře nacházel právě v nitru Afriky. Počínání Leopolda, jenž v Africe nikdy osobně nebyl, bylo skutečně nechutné a jeho smutným symbolem se staly dlaně, které byly sekány těm, kteří neplnili denní normu práce. Výsledkem bylo, že počátkem 20. století přešlo území do správy samotné Belgie, čímž si místní trochu polepšili, ovšem i tak, když na začátku 60. let 20. století Belgičané odešli, dosahoval počet obětí 10 milionů, což byla zhruba polovina tehdejší populace. Nově nezávislá země sice změnila název na Zair ve snaze oprostit se od dosti ponuré minulosti, nicméně fakt, že Belgičané zemi nechali zcela napospas svému osudu bez jakýchkoliv elit, se projevila tak, že se navzdory svému obrovskému přírodnímu bohatství propadla do naprostého marasmu, ze kterého se v podstatě nedostala až do současnosti. Mimochodem pohled na mapu dnešní DR Kongo je Leopoldovým odkazem, protože země je prakticky vnitrozemská a její jediný přístup k moři je v oblasti Kinshasy, dříve Léopoldville, ležícího v ústí řeky Kongo, jehož ovládnutí bylo strategické z hlediska vývozu přírodního bohatství do Evropy. Mnohonásobně menší Belgie má mnohem delší přístup k moři než její bývalá největší kolonie!
Součástí belgické africké správy se po 1. světové válce stala také dvě malá království, a sice Ruanda-Urundi neboli dnešní Rwanda a Burundi, které byly odebrány poraženému Německu. Jejich vazby na metropoli u Atlantiku však byly omezené, což bylo dáno vnitrozemskou polohou, která je fakticky izolovala od dění v Léopoldville a také značně omezenému přírodnímu bohatství, které leží na konžské straně jezer Kivu a Tanganika. To, že v královstvích stanula noha Belgičana, se projevilo zavedením francouzštiny, kterou v dnešní Rwandě válcuje globální angličtina.
Zpět ale do muzea, ve kterém se před návštěvníkem odehrává jedinečný příběh, v němž nechybí barvité informace o kultuře střední Africe, jedinečných kmenových zvycích, fantastické mapy nakreslené na stěny či místnost s exempláři zvířat a hmyzu, která je přesnou replikou tematických výstav z počátku 20. století. Značná část prostoru je věnována soudobé belgické kultuře, notně ovlivněné přistěhovalci ze střední Afriky, jejímž symbolem byla první belgická královna krásy s africkými kořeny. Cesta střední Afrikou připravená muzeem je pro toho, kdo v regionu byl, fascinující. Připomene si jedinečný burundský bubnový ceremoniál, na maketě krávy v životní velikosti si uvědomí, jak viděl broušení jejich rohů kdesi na rwandském venkově a vystavené fetiše vyvolají vzpomínku na nákup těchto autentických artefaktů v areálu bujumburské zoo, ve které měl strach se podívat do vystavených klecí. Jen jedna věc trochu chybí, a sice informace o tom, co belgický kolonialismus po sobě zanechal a že jej kritizovali i samotní Evropané. Hrůzy o tom, jak se plnili košíky usekanými rukami a jak děsivé životní podmínky panovaly v neprostupné džungli, jež pokrývá většinu střední Afriky, jsou zmíněny jen okrajově. Stejně tak je pozapomenuta strašlivá poprava několika belgických vojáků v roce 1994 ve rwandském Kigali, kteří se bránili převaze běsnících místních, po níž se v zemi rozhořela genocida mimořádných rozměrů. Památník se mimochodem nachází hned vedle belgické ambasády ve Rwandě.
Ten, kdo o belgickém kolonialismu mnoho neví, zůstane i po návštěvě nádherných prostor královskému muzea, pocit, že střední Afrika nabízí jedno z posledních míst, kde můžete zažít „tu skutečnou Afriku“. Pohled na barevné fotografie belgických celebrit však odhalí jeden – možná pro nás až překvapivý fakt, jehož význam si neuvědomíme, dokud se dobře v belgických ulicích nepodíváme kolem sebe. Společnost jedné z nej urbanizovanějších a nejbohatších evropských zemí je totiž až překvapivě multietnická a ti, které považujeme za „náplavu“, jsou ve skutečnosti rodilými Belgičany. Třeba jako fenomenální fotbalista Romelu Lukaku, jenž se narodil v centru světového obchodu s diamanty – Antverpách.
Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
