Lumír Aschenbrenner: Koncesionáři, otřes se

Dvě třetiny českých občanů jsou přesvědčeny o potřebě existence médií veřejné služby, ale skoro tři čtvrtiny nesouhlasí s tím, aby se zvyšovaly poplatky za tuto službu. K tomuto zdánlivě překvapivému zjištění dospěli loni v reprezentativním průzkumu výzkumníci z agentury NMS Market Research. Přitom se jedná celkem o částku 25 korun měsíčně, částku, která se krčí v koutě, když ostatní ručky nikdy dost sytého eráru vytahují občanovu peněženku, aby jí opět o něco víc odlehčily. A přesto zrovna tato nejmenší chmatalka je nejméně zručná a spolehlivě vzbudí nechtěnou pozornost. Čím to? Důvodů je stejně jako nenechavých prstíků.

1.

Vývoj nezastavíš, říká banální, avšak výstižná hláška. Veřejnoprávní média jsou s námi skoro sto let, kdy se BBC v roce 1927 z komerční společnosti transformovala na médium veřejné služby. I Československo drželo prst na tepu doby a už v roce 1923 bylo zahájeno pravidelné vysílání Radiojournalu, v němž stát většinový podíl získal v roce 1925. Od prvních pokusů s praktickým využitím rádiového přenosu Guglielmem Marconim ještě před začátkem 20. století ale uplynulo právě více než ono století a dnes už rádio nepřijímáme krystalkou ani televizní obraz soustavou elektronek.

Možná si laskavý čtenář těchto řádků bude ještě pamatovat, že byly doby, kdy neměl doma zavedený internet (ani ten po telefonní lince) a počet televizních stanic, které ukládal na předvolbách svého přijímače, byl osm. A to některé pozice zůstávaly volné. Nebo nanejvýš obsazené bonusovým přeshraničním příjmem. Spektrum vyhrazené televiznímu vysílání v analogu prostě víc neumožnilo. Pokud přesto měla být divákovi zaručena pluralita a objektivita, nezbývalo, než aby ji zkusil zaručit stát.

Jaká je situace dnes, když všechna média nasedla na digitální oře? Asi nikdo už by nedokázal vyjmenovat ani všechny stanice, které má k dispozici bezplatně. Asi nikdo by nedokázal sepsat ani polovinu všech možných podcastů, které si může podle svých představ pustit přes „nekonečné“ množství on-line platforem. Kde zůstala nenahraditelnost médií veřejné služby coby garanta širokého záběru a kvality? Rozplynula se jako pára nad hrncem.

2.

Média veřejné služby mají legislativou vymezený účel, ať už je to Česká televize nebo Český rozhlas. Tato soupiska úloh je možná živá, možná ale představuje překonaný odkaz doby, ve kterém legislativa vznikala. A netýká se tedy jen požadavku na nestrannost a vyváženost. Než se na stůl českým zákonodárcům, mezi něž se má díky voličům tu čest být i autor těchto řádků, dostal požadavek na navýšení plateb, s diskuzí o tom, co vlastně dnes společnost od veřejnoprávních médií žádá, se nikdo neobtěžoval. Je pak otázkou, jestli přání zachovat média veřejné služby není třeba jen potřeba těchto institucí samotných nebo neurčitý společenský sentiment z doby, kdy byla skutečně nenahraditelná. Ale jako společnost jsme si neřekli, jestli a proč je potřebujeme (a chceme zaplatit) i nyní.

3.

Někteří politici (toho času v opozici proti vládě, a tedy i jejímu neohroženému pochodu za vyšší poplatky) si kromě nepopularity, kterou 25 korun měsíčně navíc vyvolává, všimli i knihy Fimfárum Jana Wericha, přečetli si pohádku Královna Koloběžka první a jali se prosazovat návrh na zahnání vlkova hladu za současného zachování kozy při životě. V tomto případě tedy předkládají návrhy na převedení plateb z koncesionářského modelu na položku státního rozpočtu. Z pohledu českého občana se tedy jedná o návrh na přesunutí výdaje z jeho levé kapsy na kapsu pravou. Oponentní návrhy mají skutečně logiku: Občan si v objemu masivního zdanění práce a spotřeby a jejich přerozdělování přes nespočet rozpočtových kapitol výdajů na veřejnoprávní média nemá šanci všimnout, takže mu odpadnutí koncesionářského poplatku může připadat jako úleva. Tou ovšem není. A otázka naplňování nezávislosti (jakkoliv z té nevyplývá nutně nestrannost) zůstává nejen nezodpovězena, ale spíš nastolena ještě naléhavěji.

4.

Navýšení platby o 25 korun není jedinou změnou, kterou projednávaná předloha přináší. Aby navýšení příjmů Kavčích Hor a Vinohradské účinněji kompenzovalo propad, který si vzala inflace, má se rozšířit okruh poplatníků. Nedobrovolnými koncesionáři se tak mají stát nejen majitelé televizních a rozhlasových přijímačů, ale i domácnosti a organizace, které disponují jakýmkoliv multimediálním zařízením. Tedy i mobilem. Tedy prakticky všichni. Tato klička budí nevoli pochopitelně, protože vymlouvat se na mladou generaci, která nemá doma „telku“, ale určitě má její „apku“, je nepodložené stejně, jako bylo lákavé tuto kličku vytvořit. Pokud má někdo televizní přijímač, dá se čekat, že si jej zakoupil proto, aby jejím prostřednictvím televizi přijímal. Ale dělat vášnivého diváka Stardance i z kohokoliv, kdo přepíná mezi foťákem, „instáčem“ a discordem, je přece jen, jak se říká, divoká konstrukce a „účelovka“. Vždyť ať si ČT schová iVysílání za koncesionářský paywall, a uvidí se.

5.

Víte, že Nejvyšší kontrolní úřad kontroluje hospodaření se státním majetkem, plnění státního rozpočtu nebo hospodaření České národní banky? A víte, že nekontroluje hospodaření České televize ani Českého rozhlasu, navzdory tomu, že ČT a ČRo hospodaří s 10 miliardami korun vybraných každoročně od českých občanů a firem? Kolegové senátoři si toho všimli, a protože, stejně jako občané i já, mají pochybnosti o tom, jak účelně jsou svěřené peníze vynaloženy, přišli s ústavní novelou, na základě které se toto má změnit. Držte palce.

Ovšem zpět k navýšení koncesionářských poplatků: Poslanecká sněmovna se na potřebě přidat médiím veřejné služby shodla (můžeme-li takto označit přejetí menšiny většinou). Teď je na tahu Senát. Určitě nezapomeňte sledovat, jaký osud potká předlohu v horní komoře a jak se k ní postaví vaši zastupitelé. Po přečtení těchto řádků ovšem můžete odhadnout, jak se k ní postavím já.

Lumír Aschenbrenner, senátor a zastupitel města Plzně