V dnešní době patří automobil, resp. možnost jej využívat, k základnímu „vybavení“ jednotlivce. Být mobilní znamená větší pracovní i zájmové možnosti a hlavně flexibilitu. Vzhledem k trendu vylidňování měst, kdy se mnozí obyvatelé uchylují do satelitů či přímo na venkov, je pro běžnou čtyřčlennou rodinu automobil nutnost, neb bez něj je rodina značně limitována co do mobility, protože zpravidla každý z rodičů pracuje mimo domov, což znamená nutnost dojíždění. S příchodem dětí vyvstávají logistické výzvy se školou a zejména s odpoledními kroužky. Pojďme se podívat, jak je česká společnost mobilní a z jakých důvodů se na českém automobilovém trhu stále příliš nedaří elektroautům.
Současná „flotila“ elektroaut čítá v České republice pouze lehce přes 50 tisíc vozidel (data z roku 2025), což představuje 0,74 % z celkových 6,88 milionu registrovaných osobních vozidel. Z uvedeného plyne, že elektromobily reprezentují v rámci českého vozového parku zcela zanedbatelné množství. Nicméně v loňském roce bylo nově registrováno 11 444 elektromobilů, což představuje nárůst oproti roku 2024 o více jak 30 % (8 685 za stejné období roku 2024) a elektromobily tak zaujímaly tržní podíl na automobilovém trhu na úrovni 5,6 %, což je výrazně méně oproti eurounijnímu průměru (16,4 %). V rámci srovnání zemí tzv. Visegrádské čtyřky se více elektroaut prodává v Maďarsku a Polsku (8,4 %, resp. 6,4 %), méně pak na Slovensku (4,5 %). Největší podíl na trhu si elektromobily dlouhodobě drží ve skandinávských zemích – Dánsko 66,5 %, Finsko 35,7 % a Švédsko 35,5 %.
Zásadní otázka vzhledem k výše uvedenému je následující: proč jsou v Česku elektroauta oproti jiným evropským státům v podstatě marginální záležitost? Osobně jako hlavní důvod tohoto stavu vidím zcela nedostačující „obslužnou síť“, tj. to základní, co každý majitel elektroauta potřebuje – místo, kde své auto dobít. Nejlépe ho dobít rychle a levně. Nízké provozní náklady jsou častým argumentem zastánců elektroaut, nicméně určitě za lákavé nelze považovat nutnost čekat na nabití svého auta v lepším případě půl hodiny, v tom horším celou hodinu. Ani tzv. rychlo-/též turbo/-nabíječky nedokáží to, co je standardem u benzinových či dieselových automobilů – natankování za 3 minuty, s platbou na pokladně za 6 minut. K dlouhé době dobití pak přistupuje další problém – kde vůbec auto nabít. Sice se síť dobíjecích stanic rozrůstá (1 153 v roce 2020 versus 6 544 v roce 2025), stále je však zcela nedostačující, pokud by se měla elektroauta stát masovou záležitostí. Představme si, že se mezi 18. až 20. hodinou rozhodne nabít svá auta několik desítek tisíc lidí na jakémkoli sídlišti – kde se připojí? Ti šťastnější žijící maximálně do druhého patra mohou teoreticky nabíjet svá auta přímo ze svého domova, ale co těch zbývajících 95 %? Zvládla by vůbec takový nápor přenosová soustava? Jestliže je v Česku v provozu téměř 7 milionů osobních aut, je 6,5 tisíce nabíjecích stanic opravdu žalostně málo. Veřejných čerpacích stanic jsou v Česku sice necelé 4 tisíce, ale vzhledem k rychlosti natankování nedělá tento počet žádný problém.
Nechci uzavřít, že elektroauta jsou špatná, určitě jsou ekologicky šetrná a výhledově první volba. Ale je třeba k podpoře přistupovat koncepčně – nestačí auta samotná, nezbytná je i dostupnost doprovodných služeb. A v tomto směru má naše země před sebou ještě hodně práce.
JUDr. Matěj Novák
