Jsem z generace těch nemožných, kteří se nenarodili s internetem. Nepatřím však do kategorie odpíračů, to ani omylem. Je to sice kategorie docela důstojná a při troše soucitného vhledu ospravedlnitelná, nikoliv však praktická. Má své historické předchůdce; jejich literárním představitelem (pro nás zbylé, kteří ještě čteme knihy), zůstává pan Forsyte (John Galsworthy: Sága rodu Forsytů), který kategoricky odmítal, aby byl do jeho sídla zaveden telefon: „Copak si někdo myslí, že si na mě může jen tak zazvonit?”
Postavou skutečnou je jistá onkoložka, která dlouho vzdorovala mobilu. Až do poslední pevné linky! Jejím povoláním bylo provázet lidi ošemetnými soutěskami hrůz. Aby dobře plnila svou roli, naučila se oddělovat pracovní hodiny od soukromých - a ty hodlala žít podle svého. Vděčná za každou radost a paličatá, unikala tak bolestným hovorům ve dvě ráno.
Dokud neodvezli do nemocnice v situaci život ohrožující jejího muže. A ji nemohli nalézt. Když ji lapili - a že to byl pořádný lov! - vzala kolo - v daných okolnostech nejrychlejší možnost - páni, to byla jízda! A pak si pořídila aspoň tlačítkový telefon. Couvla, ale nekapitulovala! Až letos na cestu do tropů (má hodné vnuky) vzala na milost pěkný malý apple. Čekal v něm roaming mimo Schengen, stažená mapa stezek k vodopádům, překladač, který sám mluvil španělsky... byla odhodlána vzdorovat, ale když to jinak nešlo, bylo to náhle tak snadné!
Žijeme tam někde na břehu Tichého oceánu v malé vlídné komunitě digitálních nomádů. Ajťáků na konci mládí, nebo na počátku dospělosti?, zkrátka po čtyřicítce, dříve by se řeklo důstojných otců rodin, ale to bylo dříve!
Mluví se tu česky, ale ne o počasí, to prostě není téma: je pořád stejné. Horko, buďto prší, nebo neprší. Nemluví se ani o internetu: buďto jde, nebo nejde. A když nejde, je to mrzuté, ale nezbývá než hrát Člověče, nezlob se. Však on zase půjde. A nemluví se ani o šatech, každý jaksi vystačí s oblíbeným tričkem, dámy střídají župánky a dětem sluší všechno! A nemluví se ani o tom, co je nového u nás doma. Protože to za moc nestojí a každý to stejně ví, vždyť má mobil. Někdo má mobily dva - asi ví proč - a některé umějí fotit i pod vodou. Zdejší děti jsou po všech stránkách příkladné a každé dopoledne a večer je maminky doopravdy učí. Vybraná slova, konečně téma, to jsme se učili taky! Býti, obyčej, bystrý/ bylina, kobyla, býk/ babyka, Bydžov, Přibyslav, heč, ta po B ještě dám! Ne, nedám. Tadyhle Julinka to umí docela jinak, má tam nějaký zbytek, dobytek a příbytek! A vůbec to není rytmicky, jak si to má pamatovat? Když význam slova příbytek není té bystré dívence docela samozřejmý? My jsme se k tomu učili “a všechny odvozeniny od slovesa být” - tlačí se poznámka na jazyk, ale honem ji polykám jako nepřípadnou a nesrozumitelnou, bábo, vrať se do hrobu. Nahlas by mi to neřekli, jen by nastalo ticho.
Mluví se - trochu - o zvířátkách. Večer vyfotografoval lenochoda, wow, přepošle vám fotku! Hodně se ukazují obrázky, nejzvídavější z nás nám přečte z wikipedie o kulturách mravenců střihačů, ty tu vidíme všude, mají své dálnice, po kterých vlekou do obloučků prostříhané lístky, krmí jimi houby, jsou to první zemědělci planety...Opravdu zajímavé! Aplikace v mobilu nám určuje kytky, krásné, nevídané, nad hlavou poletují vlhovci říční, ti s dlouhým ocasem. Mobil to všechno ví!
Stará žena vzpomíná, jak si ve škole lámala hlavu, co je to babyka. Až - ne hned - to zjistila: druh javoru. A Přibyslav, jasná páka, tam umřel Žižka!
Sedíme tu družně pospolu a povídáme si se svými mobily. A mně vyvstává v hlavě, co jsem se kdysi učila ve škole: ...každé ráno, každý den/ pionýr je připraven. I s otázkou, která se k tomu nabízí: PŘIPRAVEN K ČEMU? Nebo PŘIPRAVEN O CO?
Autor: Olga Walló
.jpg.small.jpg)
