Olga Walló: Učiti staré tělo

Druhou byla moje žákyně, o sedmdesát let mladší úspěšná absolventka umělecké školy. Tvrdila vlastně totéž, jen se za to neomlouvala: „Dobrý text je tím lepší, čím je kratší. Tak na stránku, dál už se nesoustředíš, není čas…“

Třetí byl jistý RNDr., rerum naturalium doctor, bezpochyby inteligentní, věkem tak něco mezi. Úpěnlivě mě zapřísahal, ať po něm nechci, aby četl beletrii. To že mám marné, nedělá to už léta, nemůže, nemá čas, nemá proč.  Zájem má, to on ano, jen mu úplně stačí, když si o daném díle přečte recenzi, tak asi na stránku…

Tak bych to asi měla brát vážně. Že jsou jiné časy a nové věci se v nich chvějí, lákavě oroseny vlahostí červánků. Že mysl je staromilka, leč na starém nelze lpět, lze nejlíp osvědčit makavě, na vlastní tělo: Od mala mě učili jezdit na kánojce. Milovat to, co miluje ten, koho miluješ, brát jeho slova vážně. Kánojka bývala křehká věc, měla lehce prohýbaná žebra, plášť lepený z novin a lakovaný.  A na dně  dřevěná mřížku, podlážku; jen na tu směl stoupnout při nasedání ten, kdo nebyl naprostý trouba a nehodlal ve své zhovadilosti prošlápnout bort. „Loď, ta se smí dotknout jen vody…“ říkal můj milovaný mentor, znělo to lyricky, tence a absolutně. Což ve mně uvázlo silou, kterou nemá Desatero. Ještě jsem nechodila od školy a už jsem věděla, co je Prostě Pravda.

Dokud nebyl vynalezen laminát. Plast pruží i drží, s lodí se můžeš šoupat po trávě, skákat s ní ze skály, hrnout se (tupohlavě) do peřejí, na šutru zanecháš leda stopu barvy, kampak s něhou! Tuto skutečnost jsem vzala řádně na vědomí, obdivovala ji i využívala. Ale tělo si pamatovalo něco jiného a dělalo mi hanbu. Kdo neuměl nasednout do lodi s prastarou, dávno z módy vyšlo grácií, totiž vzepřít se oběma rukama na bortech a lehce snést tělo do středu, na toho jsem mívala chuť zařvat „Bejku blbej!“ Až mi to jednou uklouzlo nahlas. Při nasedání do tuhých bytelných plastových necek, stavěných na to, aby je neprošlápl ani turista váhy buldozeru.  Chudák oslovený „Bejku blbej!“ byl člověk slušný a programativně laskavý. Podíval se na mě překvapeně, polkla jsem. Nějak jsem to vysvětlila, přešel to. Stydím se dodnes. Pročež si z toho snažím vzít ponaučení.

Změny časů se valí jak vlny Pacifiku, temné, zelené a neúprosné.  Plavat se v nich moc nedá, na to přijdeš brzo. Jsou tací, kteří umějí surfovat, létají a kloužou na nich jakoby sami od sebe, intuitivně, zřejmě už od narození. Naučili se to, jako já kdysi číst a psát.  Ani jsme nevěděli jak! Všichni to uměli a všude byly vlny - papír, tužky, písmena!

V listopadu je čas kácet stromy, zejména ty, které prorůstají do drátů elektrického vedení. Přišli tři milí, bystří a šikovní mládenci s výsuvnou plošinou, lany a třemi pilami, velkou, střední a malou, taková rodinka krokodýlů, ohromně jim to šlo. Pak přišla chvíle placení a já jejich vůdci spontánně podala po starodávnu notes a tužku: „Napíšete mi číslo účtu, prosím?“ Přivedla jsem ho do rozpaků, notes vzal, chtěl mi vyhovět, ale pak řekl: „Nezlobte se…víte, my se to asi ve škole učili, ale já bych to takhle napsat nedoved…“ Honem jsem se zasmála: „Ne, vy promiňte, husa jsem – pošlete mi esemesku, že!“ A pípl mobil a bylo.  

Kolem mne ležely stromy v prvních zmrazcích, slunce se prodíralo mlhou, už k nám mohlo. I mně se nějak rozbřesklo v hlavě, starý pes ve mně přemohl štítivou lenost, neochotu, bázeň, nedůvěru a naťukal do prohlížeče facebook.com/olga wallo. Objevil se štítek s komickým textem: Co se vám honí hlavou, Olga? - a já začala psát. Bylo to překvapivě lehké. Bylo to svůdně neodpovědné. Přečtěte si to.