„Literární cesty naděje“ byl název semináře pro mladé literární tvůrce, který 31. května 2025 pořádalo Městské kulturní centrum Hořovice spolu Českým centrem mezinárodního PEN klubu za finanční podpory společnosti Vodovody a kanalizace Beroun.
Účastnici semináře, studenti, vlastně toliko studentky vyslechly na úvod soupis titulků Seznam Zprávy náhodně zvoleného dne ze Seznam.cz. Samé tragické zprávy nebo záporné informace. Jsou-li pro nás tak důležité – například že mladík na Děčínsku přivázal v lese psa a podřízl mu hrdlo, je otázka, ale mysl nám zatěžují, možná i zamořují. Tíseň na nás padá hlavně z války na Ukrajině, kdy vítězství a svoboda Ukrajiny je stále více v nedohlednu. Kde hledat naději? – Téma pro lektory semináře:
Daniela Fischerová, spisovatelka, dramatička, scenáristka, publicistka a pedagožka, připomněla, že touha po naději se šťastným koncem má dávné kořeny už v pohádkách. Rozebrala jednu z nejznámějších O Červené Karkulce, kterou všichni známe. Vystupuje v ní pět postav: Maminka, červená Karkulka, babička, vlk a myslivec. Fischerová položila otázku, kdo z nich má největší vinu na Karkulčině osudu. Kupodivu to nebyl vlk, který se choval, jak je vlkům dáno. Nebyla to ani sama Karkulka, která neuposlechla maminčino varování, protože neposlouchat rodiče je dětem dáno. Nejvíce viny padá na maminku, která vědouc o vlku poslala Karkulku do lesa, jako by se jí chtěla zbavit, a pak na myslivce, který vlka jako škodnou má v revíru. – Na druhé straně ale vlk je chráněné zvíře, připomněl ekolog a přírodovědec Jan Piňos, jenž se semináře účastnil také. Pátrání po vině nemusí být tak jednoduché či jednoznačné ani v pohádkách…
Marie Iljašenko, básnířka, spisovatelka a překladatelka, držitelka ceny Toma Stopparda za esej, která pochází z Ukrajiny, hovořila o nadějné poezii. V té souvislosti připomněla dílo ukrajinské básnířky a spisovatelky Larysy Petrivny Kosač, která je považována za symbol ukrajinské literatury. Žila v letech 1871 až 1913, tedy za carského Ruska, kdy ukrajinsky se smělo psát pouze v rakouské části Ukrajiny, což je Halič a Bukovina. Kosač trpěla jak útlakem proti ukrajinským tvůrcům a jejich jazyku, tak také osobně tuberkulózou kostí, a tak se hledání naděje stalo jejím celoživotním, bohužel nedlouhým osudem. Marie Iljašenko přečetla její báseň „Doufat navzdory beznaději“, v níž se jako refrén opakuje verš „bez naděje čekat vytrvale, chci žít, žít, pryč chmury z duše mé“ v malé obměně „bez naděje čekat vytrvale, budu žít, žít, pryč chmury z duše mé“. Marie Iljašenko také připomněla, že v dobách útlaku a ohrožení se lidé k poezii upínají více, je v ní naděje. Což je na Ukrajině patrné.
Jiří Zizler, literární teoretik a historik, mluvil „o nadějné kritice“. Kritika by neměla být zničující, jakýmsi kardinálním odsudkem autora a jeho díla, naopak musí vycházet z předpokladu, že autor chtěl čtenáře oslovit v dobrém. Otázka pak je, jak se mu to povedlo. Objektivní kritika poskytuje autorovi poučení i naději, aby mohl dále tvořit.
Petr Kotyk, literární historik a archivář, nás seznámil s bohatstvím archivních fondů Památníku národního písemnictví. Také archivní fondy, zejména korespondence, tvořící někdy i velmi rozsáhlý odkaz literátů, jsou do budoucna pro badatele nadějí na pozoruhodné objevy a poznatky o době a společnosti, v níž vznikaly. Doufání navzdory beznaději je hledáním naděje.
(Zkrácený záznam semináře Literární cesty naděje: https://youtu.be/Rffhnp6fsdc">https://youtu.be/…sdc)
Autor: Ondřej Vaculík