Ale pod tím lesklým povrchem se skrývá režim, který má k demokracii evropského střihu asi tak blízko jako kung-fu k debatnímu kroužku. Nejde o žádnou komunistickou utopii. Tohle je plutokracie s čínskými rysy. Komunistické autoritářství v kombinaci s ostrým kapitalismem a pod kontrolou oligarchů: moc koncentrovaná v rukou úzké skupiny lidí, kteří si vzájemně kryjí záda (většinou), vydělávají miliardy a dívají se na svět svrchu. Říká se tomu „socialismus s čínskými rysy“. V praxi to znamená: všichni jsou si rovni, ale někteří jsou rovnější, zvlášť pokud mají dobré konexe v partajních strukturách. Opozice? Žádná relevantní. Svoboda projevu? Pouze pokud souhlasíte s oficiální linií. A sledování občanů? Drony, kamery, hodnocení chování. Systém, který by zatím stále relativně svobodomyslným Evropanům přišel poněkud nekomfortní.
Ekonomicky je Čína na steroidech. Vyrábí, vyváží, investuje a především kupuje si vliv všude po světě. Projekt Nové hedvábné stezky je jako globální nákupní košík: tady přístav, tam elektrárna, tu dálnice. Jenže s každým čínským dolarem přichází i čínská pravidla hry. Afrika? Jižní Amerika? Balkán? Čína se usmívá, píše šeky a nenápadně si buduje síť potenciálních vazalů. A my, Evropané, si často ani nevšimneme, že některé naše technologie, firmy či infrastruktura už dávno patří „partnerům z Východu“, kteří nemají problém přiletět v obleku, ale odejít i s celou fabrikou.
A teď si pojďme narovinu říci, že se ve vzduchu vznáší obavy. Oprávněně? Inu, nejenom hrozba kyberútoků a průmyslové špionáže (v tom už mají čínští hackeři doktorát), ale i ekonomická závislost může být problém. Když máte půlku nemocnic vybavenou technologiemi z jedné země a ta země vám jednoho dne přestane odpovídat na e-maily, začíná jít o víc než jen diplomacii. Česko už párkrát zažilo, jak křehké může být přátelství s říší středu. Jednou je ambasador u vytržení, že ho pozvete na řízek, podruhé si kvůli návštěvě Tchaj-wanu přijdete na diplomatický výprask.
Někteří komentátoři a pozorovatelé považují současný svět za opět bipolární, kdy na jedné straně máte USA a na druhé straně Čínu. Dvě supervelmoci soupeřící o vliv. Nepřipomíná vám to něco? Ano, období studené války. Jenže je tu pár zásadních rozdílů. Tak v první řadě je Čína mnohem silnější hráč, než byl Sovětský svaz. Čína také nevytváří své satelitní státy, ve kterých by instalovala obdobný režim, jako má u sebe doma. Proč? Asi za to může čínský nacionalismus. Nikdo jiný než Číňan, by přeci nezvládl mít tak precizní režim. Ano, pochopitelně i Čínská lidová republika má své problémy, za všechny zmiňme alespoň nepříznivý demografický vývoj, který zemi ohrožuje nejen ekonomicky.
Takže co s tím? Je naivní tvářit se, že Čína zmizí, nebo že ji můžeme ignorovat. Na druhou stranu, není nutné hned práskat dveřmi a stavět velkou zeď. Potřebujeme především zdravé sebevědomí. Obchodujme, ale chytře. Spolupracujme, ale obezřetně. Mluvme s nimi jako rovný s rovným. Ne jako vazal, ale jako partner. A hlavně: nikdy neprodávejme strategickou infrastrukturu za hezký úsměv a červenou stužku na předávacím ceremoniálu. Čína není nutně nepřítel, pokud jí nedáme důvod se tak chovat. Ale rozhodně není ani náš nejlepší kamarád. Je to nastupující supervelmoc a podle toho bude vypadat i její politika, na kterou musíme být připraveni.
Autor: Petr Denk, středoškolský učitel