Linda Piknerová: 100 let afrikánštiny, afrického jazyka pocházejícího z Evropy

Zveřejněno v Názory a komentáře
Od - pátek, 27. červen 2025 08:00
Linda Piknerová: 100 let afrikánštiny, afrického jazyka pocházejícího z Evropy Zdroj: se souhlasem L. Piknerové

Afrikánština, jeden z 12 úředních jazyků Jihoafrické republiky, letos slaví 100 let od svého oficiálního uznání, což ji řadí k nejmladším oficiálním jazykům na světě. Navzdory svému mládí představuje Afrikaans natolik impozantní aspekt jihoafrické kultury, politiky, ale i ekonomiky, že stojí za to si význam jazyka, který je za oficiální považován vedle JAR i v Namibii, připomenout podrobněji. Už proto, abyste nebyli překvapeni, že silniční ukazatelé vás budou navigovat do Kaapstad a nikoliv Cape Town.

Holandští hugenoti, kteří od 16. století v důsledku evropských náboženských válek odcházeli ze starého kontinentu, s sebou na jih Afriky přinesli nejen náboženství v podobě kalvinismu, ale také nizozemštinu, jež fungovala jako hlavní dorozumívací prostředek mezi novými usedlíky, kteří si říkali búrové (z holandského boer neboli sedlák/zemědělec). Čistá holandština byla vystavována vlivu jak lokálních afrických jazyků, tak později s příchodem dalších Evropanů do ní začaly pronikal prvky francouzštiny, angličtiny či němčiny, aby konečně díky nizozemskému kolonialismu do sebe vstřebala slovní zásobu malajštiny, jejíž mluvčí připlouvali na lodích Nizozemské východoindické společnosti v rámci koloniálního obchodu. Výsledkem byl vznik nového indoevropského jazyka – afrikánštiny – která byla roku 1925 prohlášena, vedle angličtiny, za oficiální jazyk tehdejší Jihoafrické unie (dnes Jihoafrické republiky) a definitivně se oddělila od původní holandštiny.

Právě afrikánština se stala symbolem režimu apartheidu, který v zemi vládl v letech 1948-1994 a byla vnímána jako jazyk bělošské privilegované menšiny, jemuž kromě nativních mluvčí rozuměl jen málokdo. Zatímco angličtina byla totiž spjata buď s Brity (jež přišli na jih Afriky po Napoleonských válkách), Indy (přišli z britské Indie v důsledku britského kolonialismu) nebo různými usedlíky z celého světa, používání afrikánštiny (či búrštiny) mělo mnohem užší kulturní, politické a ekonomické spojení s jasně definovanou skupinou lidí, kteří byli dobře rozpoznatelní nejen jazykově, ale také fyzicky. Zatímco angličtina fungovala jako jakési esperanto mezi všemi „neAfričany“, kteří se na jihu Afriky pohybovali, afrikánština byla exkluzivním dorozumívacím prostředkem těch, kteří kontinent považovali za svůj jediný domov a podle toho se také chovali. Právě argument, že Afrikánci nejsou „náplava“, ale Afričané, hovořící vlastním svébytným jazykem, představovala stavební kámen politického uspořádání země v době apartheidu. Myšlenka, že na jihu Afriky mají jednotlivé rasově definované segmenty žít odděleně, vycházela z argumentu, že Afrikánci jsou tady „doma“ a že se snaží vytvořit takové fungování státu, v němž nebude možná rasová propustnost. Nástrojem k tomu byla mj. afrikánština, která pro většinu obyvatel byla nesrozumitelná.

Z dnešních 63 milionů obyvatel mluví afrikánsky na území JAR kolem 10 %, přičemž nejvyšší koncentrace jejich mluvčích je v provinciích Západní Kapsko (téměř 50 % všech mluvčích) a Gauteng (kolem Johannesburgu, kolem 18 % všech mluvčích), zbytek pak žije převážně ve Východním a Severním Kapsku, jež sousedí s Namibií, kde se afrikánština také vyskytuje (až do roku 1990 byla Namibie spravována právě Jihoafrickou republikou). Mimochodem, v tomto ohledu je zcela unikátním místem osada Orania, ztracená uprostřed nekonečných kukuřičných polí, která byla založena Afrikánci usilujícími o odtržení od JAR. Podmínkou pro život ve vsi je plynulá znalost afrikánštiny, přičemž myšlenka vzniku nezávislého afrikánského státu (Volkstaat) sahá už do 80. let 20. století, přičemž v současnosti nachází oporu v jihoafrické ústavě, jež hovoří o právu kulturního sebeurčení. Oranijci tvrdí, že jejich počínání je prevencí proti kriminalitě a že jejich osada je otevřená všem, kteří budou respektovat zavedené pořádky. Osobně musím přiznat, že návštěva Oranie uprostřed jihoafrické divočiny patří k nezapomenutelným zážitkům už proto, že v místním bistru ochutnáte domácí chleba s šunkou, zapijete ho mlékem a obslouží vás modrooké blonďaté děvče, které netouží ze vsi odjet, ale snaží se spíše přilákat k usazení, či alespoň zanechání nového genetického materiálu. Může to působit úsměvně, ale ve vsi o 3 000 obyvatelích jsou spolu všichni víceméně pokrevně spřízněni a pokud nechtějí úplně zdegenerovat, musí se snažit. Až si dáte dokonalý bio sendvič z lokální produkce, můžete vyrazit za osadu, kde v polích najdete busty strůjců apartheidu, jež místní pečlivě udržují.

Zajímavostí je, že ze všech oficiálních jazyků je právě afrikánština rozšířena prakticky po celém území JAR, což souvisí s tím, že byla považována za jazyk apartheidu. Kromě toho, dnes už není její užívání spojeno jen s bílými, ale více jak polovinu (55 %) všech mluvčích představují ti, které bychom mohli označit jako „barevní“. Naproti tomu Afrikánsky prakticky nemluví Indové/Asiaté, kteří jednoznačně preferují angličtinu. Afrikánštinu v Západním Kapsku místní běžně používají v běžné mluvě, které pro cizince zní jako „chrochtání“, z nějž tu a tam identifikuje zvuk, jenž by mohl vzdáleně připomínat něco z němčiny. Mluvit afrikánsky vytváří mezi mluvčími pocit komunity, držící pospolu na základě přesvědčení, že v současné JAR představují minoritu. Současně oblast Západního Kapska je jednoznačně nejvyspělejší části celé Afriky a místní mají po právu pocit, že tento ekonomický stav souvisí s hodnotami, které mj. afrikánština ztělesňuje. Ze strany většinové společnosti je naopak Afrikaans považována za nástroj nadřazenosti, neboť kvalitní vzdělání (třeba na přestižní univerzitě ve Stellenboschi) bylo tradičně dostupné výhradně v ní a dodnes je propastný rozdíl mezi školami, kde se vyučuje v afrických jazycích a kde v afrikánštině.

Kulturním symbolem afrikánštiny je její památník v městě Paarl, které je po Kapském Městě a Stellenboschi třetím nejstarším evropským sídlem v JAR a nad nímž leží rozsáhlý park, jemuž vévodí monument z roku 1975. Jednotlivé sloupy symbolizují jazykové vlivy, které se do afrikánštiny promítaly, zatímco most má evokovat spojení mezi Evropou a Afrikou. Z prostranství je úžasný výhled do krajiny pokryté vinicemi, které končí až na samotném konci Afriky – Kapském Městě. Vydáte-li se do této části světa, budete mít silnější pocit než kdekoliv jinde v Africe, že jste vlastně v Evropě. A pokud se sem vydáte v místní zimě, tedy červnu až září, tak pocit Evropy umocní ještě deštivé a chladné počasí, které pocitovou teplotu tlačí ke 4 stupňům Celsia.

Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.