Tím potvrzuje, že Jan Masaryk nespáchal sebevraždu, ale byl zákeřně vyhozen z okna. Kdo to učinil a na čí popud, o tom kolují různé verze. Podle Čvančary to tedy byli jeho spolupracovníci, pro něž se Jan Masaryk, kolaborující s komunistickým poúnorovým režimem, stal zrádcem. Zachovala se o tom výpověď Jana Bydžovského, jejž v listopadu 1949 Státní bezpečnost zatkla pro podezření ze špionáže. Po mučení fyzickém i psychickém Bydžovský popsal, jak do Masarykova bytu vnikl pod záminkou předání nějakých depeší: „Všiml jsem si, že po pravé ruce ministra Masaryka stojí na stole šálek s kávou. Využil jsem vhodného okamžiku a vsypal z papírového balíčku omamující prášek do šálku.“ A dále popisuje, jak Masaryk sáhl po kávě a vypil ji. Ulehl na otoman, a když usnul, vešel do bytu plukovník Fryč a s Bydžovským ho vyhodili z okna. Bydžovský pak svou výpověď odvolal, a nakonec byl v roce 1951 odsouzen k osmnácti letům vězení za špionáž. V roce 1955 byl však propuštěn.
Příběh je to nepravděpodobný, protože co kdyby Jan Masaryk večer na stole žádnou kávu neměl, nebo ji pak nevypil? Možná to byla verze v záloze pro případ, že by se komunistům nepodařilo vnutit národu Masarykovu sebevraždu.
Moje maminka si pamatovala z roku 1948 pravdivější verzi, jejíž svědci i hybatelé byli odstraněni nebo doživotně zastrašeni. Jedním z odstraněných byl major Augustin Schramm, funkcionář KSČ, který působil jako spojka mezi sovětskou NKVD a naší StB. Ten podle příkazů z Moskvy vraždu Jana Masaryka organizoval, a záhy byl zavražděn studentem Miloslavem Chocem. Od vyšetřování Masarykovy smrti byli odvoláni kriminalisté a případu se ujala státní bezpečnost ministra Noska. Pitevní protokol byl falšován a tak dále. To se tenkrát prý vědělo.
Doživotně zastrašeným zůstal Masarykův tajemník Antonín Sum, jenž byl v roce 1949 zatčen a odsouzen na 22 let za velezradu. Verzí o Masarykově demonstrační sebevraždě si zachránil život, a to i po roce 1990, kdy výpověď nezměnil, protože o vlivu Ruské moci u nás si nedělal iluze.
Čvanačara zpochybňuje verzi s Augustinem Schrammem, prý proč by odstranění Jana Masaryka dělali komunisté, když jim tak dobře sloužil? – Jan Masaryk vskutku vystupoval žoviálně, až příliš lidově, ke komunistické moci do jisté míry loajální byl, ale své věděl alespoň od chvíle, kdy se vracel z Moskvy s nepořízenou kvůli Stalinem zakázanému Marshallovu plánu.
Podle pamětí spisovatelky, publicistky a muzikoložky Marcii Davanportové, Masarykovy přítelkyně, Janův odlet do Anglie už byl připraven. Avšak Masaryk komunistům nesměl odletět. Ostatně sám Masaryk svou sebevraždu odmítá slovy, že „by byl tuze škaredá mrtvola“.
Jako redaktor plzeňského rozhlasu jsem měl možnost pořídit rozhovor s patologem, který sice přímo Masaryka nepitval, ale byl při tom. Brzy pochopil situaci nežádoucích svědků pravdy o Janu Masarykovi a raději se odstěhoval na venkov, na Zbirožsko, kde působil jako praktický lékař. Možná si tím zachránil život.
Znala ho paní Milena Zítková, osobnost Zbiroha, která tam kdysi zakládala skauting, spolupracovala s knížetem Jeronýmem Colloredo-Mannsfeldem, přezdívaným Honomé, dopisovala si s ním, i když byl v emigraci, a pomáhala mu v době po převratu, kdy se Jeroným do Zbiroha vrátil. Nikoli na zámek, nikoli do prostorné hájovny, ale do „teskobaráku“ uprostřed lesů, který dříve využívali lesní dělníci. Milena Zítková toho někdejšího patologa znala a mé natáčení s ním dojednala. Bylo to asi před patnácti lety. Já si pro to ale nedokázal najít čas, pořád jsem to odkládal, až z natáčení sešlo. On věděl, jak to s Janem Masarykem bylo, po šedesáti letech chtěl svědecky dovodit, proč to nemohla být sebevražda. Dnes mě má liknavost mrzí, ale třeba jeho svědectví je někde zachyceno a někdy se ještě vynoří.
Autor: Ondřej Vaculík