Na prvním místě je třeba vysvětlit systém fungování vízové politiky. Tu si v zásadě upravuje každá země sama, nicméně obecně platí, že členské státy EU koordinují svůj přístup a faktické podmínky pro vstup se příliš nemění. V praxi jsou podmínky dosti podobné právě proto, že v rámci EU funguje (stále ještě) Schengen, v rámci kterého se mohou lidé i ze třetích zemí volně pohybovat. Udělování víz má v případě EU regulatorní význam, tj. mít přehled o počtu osob překračujících vnější hranici EU a je snaha mít jednotný systém pro všechny země s minimem výjimek. V opačném případě by Schengen ztrácel na významu.
Na straně druhé africké státy učinily z udělování víz zajímavý zdroj státních příjmů. Není bez zajímavosti, že víza se zpravidla platí v dolarech, a to buď přímo na hranici nebo předem při podání žádosti, která je buď elektronicky nebo postaru klasicky odevzdána na příslušném úřadě. Mimochodem ČR zpravidla spadá pod úřady akreditované v Berlíně či Vídni, takže se to neobejde bez minimálně dvou cest do sousedních zemí (jednou vezete papíry tam a podruhé po nespecifikovaně dlouhé době si je jedete vyzvednout).
Někdy je zisk víza pouhou formalitou, kterou řeší příslušná bankovka (obecně platí, že čím je země chudší, tím vyšší poplatky jsou), někdy se jedná o zdlouhavý proces, který komplikuje ne zcela přívětivé online prostředí, do kterého musíte „uploadovat“ i ty dokumenty, o nichž jste netušili, že mohou někoho zajímat. Jde např. o itinerář vaší cesty, potvrzení trvalé adresy v ČR či souhlas zaměstnavatele s udělením dovolené. Třešničkou na dortu je, že řada zemí ve snaze zabránit korupci na hranicích uvádí jako jedinou možnost právě online žádost, která nezřídka naráží na technické limity a také nulovou možnost dovolat se někomu v případě, že vaše žádost není ani po měsíci vyřízena. Bez víza ovšem nemůžete do letadla, takže cesta končí dříve, než začala. Samostatnou kapitolou pak je získávání vstupních víz „on arrival“, tedy na letišti či pozemním přechodu, kdy řada zemí rozlišuje způsob vstupu, a zatímco na letišti můžete získat potřebné razítko, na pozemní hranici ne. K tomu připočtěte, že hraniční přechody ani zdaleka nefungují v režimu 24/7 a řada zemí střídavě uzavírá a otevírá své hranice podle toho, jak se to vládnoucím režimům aktuálně hodí. Je-li před volbami, či panuje-li v zemi napjatá politická situace, může dojít k uzavření země na neurčito.
Vízové povinnosti uplatňují africké země nejen vůči neafrickým zemím, ale často také vůči sobě navzájem. Ačkoliv již roky existuje iniciativa jednotného afrického pasu, který by tohle řešil, jeho realizace zůstává za očekáváním. Můžeme tak narazit na zdánlivý paradox, kdy nejbohatší člověk v Africe, Nigerijec Aliko Dangote, jehož majetek se odhaduje na 21 mld. USD, může se svým pasem bezvízově jen do 45 zemí světa, z nichž řada NENÍ v Africe. Naproti tomu držitel francouzského pasu může navštívit více afrických zemí než africký miliardář, což už ale nelze vysvětlit obligátním tvrzením o francouzské postkoloniální dominanci, protože africkým státům nic nebrání tomu, aby vízovou povinnost mezi sebou zcela liberalizovaly. Není tedy pravda to, co s oblibou africké státy tvrdí, a sice že ony udělují víza snadno, zatímco jejich občané mají do EU vstup nedůstojně komplikovaný.
Zatímco pro příchozí (Afričany) existují tzv. schengenská víza, Evropané mohou jeho obdobu získat jen v případě tzv. východoafrického víza, jež platí na území Keni, Ugandy a Rwandy. Jakmile ovšem z této trojice vyjedete třeba do Tanzanie užít si krásy národního parku Serengeti, odměnou vám bude další vízum při cestě zpět. Právě tyto „drobné“ překážky významně brání jak rozvoji vnitroafrického obchodu a volnému pohybu osob, tak spolupráci mezi Evropou a Afrikou, o které se v současnosti hovoří jako o „strategické“. Vytvoření oboustranně srozumitelných podmínek pro udělování víz těm, kteří nepředstavují bezpečnostní či ekonomickou hrozbu by mělo být samozřejmostí právě proto, že naznačuje vzájemný respekt, bez nějž se obchod neobejde.
V posledním roce a půl došlo ze strany EU k výraznému omezení udělování víz, přičemž k nejčastěji odmítnutým zájemcům patří obyvatelé Komor (63 % odmítnutých žádostí), Guinea-Bissau (50 %), Nigérie, Ghana, Burundi (kolem 45 %). Zdůvodnění jsou zpravidla vágní, nicméně lze říct, že jsou ve skutečnosti ekonomické či bezpečnostní povahy. Např. občané Guinea-Bissau vytvořili v portugalském Lisabonu organizovanou zločineckou skupinu, která těží z toho, že malý stát v západní Africe slouží jako překladiště v ochodu s drogami mezi Latinskou Amerikou a Evropou. A právě Lisabon, jakožto bývalá koloniální „matka“ maličné Guiney-Bissau, se stal epicentrem této nelegální činnosti.
Na zcela opačném „vízovém“ spektru jsou Seychely (156 bezvízových zemí), Mauricius (151 zemí) a Jihoafrická republiky (108 zemí), jejichž občané se mohou docela volně pohybovat po celém světě. V případě dvou ostrovních zemí je síla jejich pasů dána jak malým počtem obyvatel (Seychely mají 120 tisíc obyvatel, což je méně než Plzeň, Mauricus 1,3 miliony což je méně než Praha), tak ekonomickou a politickou stabilitou, díky kterým se nepředpokládá, že by bárky naložené Seychelany a Mauricijci zaplnily teplé vody Indického oceánu na cestě do Evropy. JAR pak těží ze své ekonomické vyspělosti, relativní politické stability a obchodní otevřenosti, která je jí oplácena podobným způsobem. Zcela na opačném konci tabulky je Somálsko (35 zemí bez víza), Libye (40 zemí), Eritrea (42 zemí), Súdán (43 zemí) a Jižní Súdán (44 zemí). Všechny další africké státy jsou „někde mezi“, což staví většinu jejich občanů do fronty na evropská víza.
Bohužel schopnost či možná ochota rozlišovat mezi žadateli o vstup do EU je značně omezená a naráží na poněkud dogmatický výklad požadavku na omezení africké migrace. Pokud totiž budeme bránit africkým vědcům, akademikům a novinářům, jež splňují všechna předepsaná kritéria, aby přijeli na konferenci O AFRICE, pak si zavíráme vlastní příležitost navázat s těmito zeměmi bližší kontakt. Naše místo už zabrala Čína či Turecko a naše počínání je stejně absurdní jako odmítání udělení víza nigerijskému miliardáři, který poníženě obchází africké ambasády, aby ho pustily do země, ve které chce investovat.
Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
