Olga Walló: Stará žena se dívá na hvězdy

Ten text zná stará žena od mala. A jak se obloukem zase blíží k dětství, hraje znovu tu hru, co tenkrát. Už dávno zjistila, že správně si něco přát vůbec není tak snadné. Že přát si něco jen tak, na první dobrou, je ošidné, o tom nás učí král Midas a pohádka o zlaté rybce. Chce to soustředění, rozmysl a cvik. Vybrat přání se vší vážností a se vším rizikem volby. A když to vyjde, co pak? Uneseš následky? Vsadíš na tuhle kartu a odsuneš si tak stranou všechna další přání! Stará žena přemýšlí, co si přeje úplně nejvíc. Magická moc není hra, vůbec to není příjemné a sladké…moc je odpovědnost…kdo ji unese? Stará žena, krucipísek hodiny, tu stojí pod nebeskou klenbou, Velký vůz se na ni valí, div ji nezajede, a ona, duše prostá, ví jen, co by si nepřála: zasedat v parlamentu. Profesionálně hlasovat, denně několikrát, ano nebo ne, skutečně rozhodovat o tolika konkrétních a dalekosáhlých věcech, o kterých by přece mohla mít jen naprosto nejasné obrysové tušení! Má ty muže a ženy obdivovat za odvahu? Vlídně soudit, že nevědomost hříchu nečiní? Anebo…  

Noc k ránu příjemně chladí a hvězdy padají, je srpen. „Jsme lidé, volíme špatně,“ říká si stará žena. „Seber kuráž, zkus to… nanečisto… Zformuluj přání, stručně, k věci, přiměj myšlenku, ať zaklekne do startovních bloků! Bude to jako střelná modlitbička! Až –  Podívej, hvězda padá!

A zase se to nevede, úplně stejně, jako když byla malá. Protože hvězdy padají náhle a jsou přitom krásné. A stará žena je zase jen sleduje očima, šťastná, že jsou tak krásné a na vlastní přání jí zase nezbývá čas! Asi bude nějaká vadná, nechme toho!

Ale ony jsou krásné. Padají z nebe jako stříbrné peří. A vůbec, asi to neplatí, vždyť to ani nejsou hvězdy, jsou to Perseidy, vesmírné drobečky z podolku té tamté komety, „zdánlivě vylétají z radiantu Persea“, média nám to minulý týden sdělovala denně šestkrát, to už přece ví úplně každý! Stará žena však neví, co je radiant Persea, dokonce ani poslanec nemůže vědět všechno, v tom to vězí. Ve starší literatuře se Perseidám říkalo také Perseovny, tedy Perseovy dcery. Perseus byl hrdina, muž dramatického osudu, ten si věru zaslouží svou hvězdu! Jeho otcem byl zlatý déšť…nezní to hezky? Totiž ne, jeho otcem byl Zeus a ve zlatý déšť se jen proměnil, aby po kapkách stekl do žaláře za Danaé, takže se stala matkou, ač si to její otec nepřál a moc se zlobil… to je vám taky historie! Danaé byla tedy matkou samoživitelkou, což nebylo snadné tehdy jako dnes; ještě že se jich ujal Polydeuktés, jenomže – a to taky známe – Perseus byl tuze zvyklý, že má maminku jen pro sebe a rozhodně jí bránil, aby se vdala… a to byl teprve začátek! A všechny tyhle naprosto napínavé a pozoruhodně dodnes dotázání hodné příběhy znávali už ti pastýři, kteří na řeckých stráních hlídali ovce, louky voněly tamaryškem a noci byly horké jako teď u nás, a oni nekoukali do mobilů, ale na nebe a pojmenovávali hvězdy. Možná to nebylo úplně tak, ale stará žena si to tak představovala, když byla malá, a dodnes trvá na tom, že to bylo jedinečné a úžasné. Když nebe ještě vypadalo jako tmavomodrý sametový poklop na dort a zvolna a velebně se otáčelo nad každým, kdo spal pod širákem. A kdo by nespal v srpnu pod širákem?

Tak se zdá, že stará žena je zase tam, kde byla kdysi. Nic sice nezapomněla, ale nic se nenaučila. Možná jsme úplně stejní, jako ti staří, ale to nebe je jiné! „Stojím na místě světelného smogu prostém a na hlavu mi kape Mléčná dráha,“ říká si stará žena, „ale vlastně vidím víc družic a letadel, než souhvězdí, a ten tmavomodrý nebeský poklop ani pořádně nedoléhá, z velmi blízké dálky se ze všech stran zdvíhá zamatlaná růžová záře, více světla, prý pravil Goethe umíraje, no, tohle mu hvězdy splnily, se zpožděním sice, nevím, zda by byl rád…“ Je už skoro k ránu a starou ženu malinko mrazí. Už by měla jít spát.