Linda Piknerová: Konžská revoluce ve škodovce



Od Linda Piknerová – Dnes | 08:00


Článek si můžete poslechnout v audio podobě

Nedávné znovuotevření české ambasády v Kinshase oživilo naše působení v největší frankofonní zemi světa – Demokratické republice Kongo. Ve druhém největším africkém státě jsme byli přítomni už od meziválečných dob, přičemž do dějin válkami sužované země jsme se zapsali mj. prodejem škodovek, dodávkami zbraní a podporou separatistů, kteří nakonec prohráli.

Reklama

Na začátek je třeba upozornit na existenci dvou Kong, a sice Konga-Brazzaville a Konga-Kinshasa, z nichž to první bylo francouzskou kolonií, zatímco druhé belgickou. V obou se mluví francouzsky, hlavní města leží na protějších březích řeky Kongo, přes kterou neexistuje most a místní se označují za bratrance. Zároveň tvrdí, že život v Kongo-Brazzaville je jednodušší a trochu lepší, což asi souvisí s tím, že „tohle Kongo“ má pěkné pláže, žije v něm jen šest milionů lidí a ve srovnání s větším sousedem zde plyne život o dost poklidněji. V obou zemích mělo Československo své diplomatické zastoupení, přičemž zatímco s Brazzaville byly vztahy v principu vřelé proto, že místní režim byl socialistický, s Kinshasou začaly postupně chřadnout s ohledem na to, jak se země nechávala uplácet Západem.

Bezprostředně po „vítězném“ únoru 1948 začal v Kinshase (tehdy Léopoldville) fungovat československý konzul Zbyněk Roušal, který ovšem – dle svých slov zachycených v telegramech směřovaných do Prahy – neměl pro svou činnost žádné zázemí, a to včetně telefonu a auta. Vzhledem k tomu, že byl akreditován i pro další státy včetně Gambie (po silnici asi 7 000 km), byla efektivita jeho činnosti značně omezená a neexistují důkazy o tom, že by v rámci svého úřadu Kinshasu někdy opustil. Ještě zajímavější než absence telefonu a auta byl vztah mezi Roušalem a jeho sekretářem Vladislavem Roubalem, který byl vyloženě nepřátelský a dokonale ztělesňoval poúnorový marasmus. Běžně se totiž stávalo, že zaměstnanci československých zahraničních úřadů stáli na opačných stranách politické barikády, aby se po pár letech potkali v uranových dolech a uvědomili si, že o svém osudu nerozhodují. Roubal, obviňovaný ze sympatií s protikomunistickými živly, byl po nuceném návratu do Československa odvelen do Jáchymova, kde byl zastřelen při pokusu o útěk, zatímco Roušal „dobrovolně“ šel do chomutovské fabriky, stal se milencem Zdeny Mašínové a nakonec dostal doživotí.

Úřad v Kinshase však bylo třeba obsadit, což se nakonec podařilo v roce 1955, kdy byl do rovníkové Afriky převelen Josef Virius, zřejmě nejdůležitější československý diplomat této doby pro oblast od rovníku na jih. Neměl to však snadné, protože jako zástupce socialistické země mu Belgie, v té době stále ještě ovládající Kongo, činila různá drobná příkoří, jimiž mu bylo jasně dáváno najevo, že jeho počínání je bedlivě sledováno. Kupříkladu nesměl z Konga pět let odcestovat zpět do Prahy jednoduše proto, že belgické orgány odmítaly udělit akreditaci jakémukoliv jinému Čechoslovákovi, takže hrozilo, že pokud by si Virius vzal dovolenou, úřad by zůstal na neurčitou dobu prázdný.

Virius v zemi pobýval v době rostoucích snah o vyhlášení nezávislosti, které přivedly k životu množství opozičních sil hledajících podporu kdekoliv to šlo. Československo, vědomo si své „povinnosti“ podporovat národně-osvobozenecká hnutí, dělalo, co mohlo, přičemž právě československý diplomat měl být tím, kdo zprostředkoval v roce 1959 místním revolucionářům prodej škodovky. Dle slov jednoho z konžských nacionalistů byla škodovka prvním autem, které si koupili z peněz získaných na podporu boje proti belgické vládě. Škodovka sloužila jako klíčové vozidlo zajišťující spojení mezi různými politickými křídly rozesetými napříč celou konžskou metropolí protkanou širokými bulváry postavenými Belgičany.

Bezprostředně po vyhlášení nezávislosti na přelomu června a července 1960 vypukly v Kongu nepokoje mezi vzájemně znesvářenými skupinami, z nichž každá sice chtěla nezávislost, ale současně usilovala o moc. Za nejperspektivnějšího partnera byl považován Patrice Lumumba, který rozhodnutím ÚV KSČ dostal injekci v podobě potravin a léků, aby záhy po jejich doručení prohlásil, že teď je čas poslat zbraně, letadla, piloty a vysílačky. Nepřehlednost mezi jednotlivými mocenskými proudy umocňovala snaha Východu i Západu získat na svou stranu ty, kteří budou u moci, a zajistit si tak spojence v obrovské zemi s nesmírným přírodním bohatstvím. Jádrem problému byla surovinově cenná provincie Katanga na jihovýchodě Konga, jež vyhlásila krátce po osamostatnění Konga rovněž nezávislost, přičemž Lumumba v pozici premiéra požadoval od OSN vojenský zásah. Když OSN odmítla, obrátil se Lumumba na Sovětský svaz, což jeho vládu zásadně zdiskreditovalo v očích Západu, který v čele s USA považoval za lepší variantu Mobutu Sese Seka. S pomocí CIA došlo v září 1960 ke svržení Lumumby a jen pár dní poté k potvrzení spojenectví mezi USA a novým vládcem Konga – Mobutem.

Pouhých 48 hodin po převratu Mobutu vyhostil československé a sovětské diplomaty, což jen dokazuje, jak jednoznačné a současně významné postavení Praha zaujímala. Ani vyklizení ambasády však KSČ neodradilo od toho, aby v Kongu byla Praha aktivní, a tak vyslala do země počátkem roku 1961 čtveřici Čechoslováků s úkolem podpořit nového vůdce opozice – Antoina Gizengu. Ten vyhlásil Svobodnou republiku Kongo krátce poté, co byl zavražděn Lumumba a stal se fakticky nejsilnějším odpůrcem nového vládce Kinshasy. „Delegace“ směřovala do Stanleyville ve středním Kongu, kde jim byla přidělena vila, ze které pravidelně vysílačkou informovali Prahu o aktuálním dění. Sázka na Gizengu však nevyšla a po jeho zatčení se československá skupina ocitla doslova bez práce. Po čase jim bylo dovoleno odcestovat do hlavního města, kde dva měsíce hráli karty, jezdili na výlety k jezeru a čekali, co bude dál. Dva se museli vrátit do Prahy, dva získali akreditaci a zůstali na místě, přičemž jeden z nich – Jaroslav Korous – se po konžské misi přesunul do libanonského Bejrútu. Vrátil se v srpnu 1968, po kterém jeho diplomatická kariéra skončila podobně jako u jeho kolegů, a sice dělnickou pozicí kdesi v zapomnění. Mimochodem stejně skončil i Josef Virius, jenž po návratu do Prahy v listopadu 1969 odmítl vyjádřit souhlas se sovětskou invazí, načež byl z ministerstva vyhozen. Normalizační Československo navázalo na „tradici“ z 50. let, kdy členy diplomatického sboru považovalo principálně za nespolehlivé, příliš světaznalé, jazykově vybavené, a tudíž schopné vytvářet si vlastní názor nezávislý na postoji strany, o což nikdo nestál.

Náš zastupitelský úřad zůstal v Kinshase otevřený i poté, kdy Mobutu zemi přejmenoval na Zaïr a jednoznačně se přihlásil ke spojenectví se Západem. Československo, spravující také sovětské majetky a zájmy, však omezovalo svou činnost na nutné minimum a v zásadě jen monitorovalo situaci.

Do nové éry vstoupily vzájemné vztahy až v 90. letech, kdy jsme už jako Česká republika navázaly na „zavedenou“ automobilovou tradici a dodali do země 800 nákladních Tater, které se ve složitém terénu více než osvědčily. Ani to však nezabránilo uzavření ambasády v roce 2010, protože na provoz nezbývaly peníze. To, že došlo k její znovuotevření, je rozhodně pozitivním krokem. Ať už budeme do Konga vyvážet Tatry, letadla nebo český křišťál, máme na co navazovat.

Linda Piknerová, linda.piknerova@gmail.com, @afrikabezfiltru, www.afrikabezfiltru.cz

Zpracováno dle Zídek, P. – Sieber, K. 2007. Československo a subsaharská Afrika v letech 1948-1989. Ústav mezinárodních vztahů: Praha.